|
U stolu seděla celá rodina. Paní Erbertová se dokonce usmívala a s chutí se pustila do topinek. Katy, která seděla vedle ní, zrovna dojídala svou poslední s máslem a skořicí. ,, Dobré ráno.“ Henry se posadil ke stolu a ještě horkou topinku začal mazat máslem a marmeládou. ,, Dobré, dobré.“ Zamumlala Paní Madleová. ,, Co na dnešek plánuješ?“Vyprskla paní Erbetová s plnou pusou. ,, S plnou pusou se nemluví, mami.“ Dodala Katy. ,, No dobře, tak odpověz Henry.“ A otřela si ústa ubrouskem. ,, Dneska budu celý den u koní.“ Pousmál se a s křupnutím se zahryzl do topinky. ,, Fajn. S mámou jedeme do nemocnice. Katy ti svěřím. Nevadí?“ ,, Ne, v pohodě. My to s Katy zvládneme.“ Henry si poposunul kšiltovku na hlavě. To dělá vždycky, když je nervózní. ,, To zvládneš. Tak mami, si hotova?“ Paní Erbertová se podívala na svou matku a když přikývla, vstala od stolu. Obě si vzali své tašky a rozloučili se. Na příjezdové cestě ještě zatroubili a odjely nadobro pryč. ,, Katy, potřebuju pomoct ve stáji. Tak se obleč a…“ ,, Už jsem. S čím chceš pomoct? ,, No, šiklo by se, kdyby si vykydala všem koním a vyčistila napáječky. Pak budu v kanceláři, tak zamnou přijď.“ ,, Jasně, provedu. Takže ty si chceš zahrát na šéfa?“ Rozesmála se u dveří. ,, Ne, budu pracovat! Budu zapojovat mozek.“ Napomenul ji se zdviženým prstem. Pak se už jen zaklaply domovní dveře a Henry se konečně mohl v klidu nasnídat. Ta holka je prostě zvláštní, usmál se a namazal si svůj poslední krajíc.
Katy ráda viděla koně na pastvině a dokonce se těšila na práci ve stáji. Přece jenom ji to přivede na jiné myšlenky. Pořád sice měla nepříjemný pocit s toho všeho. Vždyť se to stalo teprve včera! Nachystala si kolečko u prvního boxu a začala kydat. Dalo to zabrat. Ještě nikdy nekydala tolik boxů. I když se to zdá zvláštní, u holky co stráví každou volnou chvilku ve stáji s koňmi. Katy se zamyslela nad tím, co vlastně pro ni znamenají koně. Jezdí na nich, je tak krásné sedět na hřbetě koně a ještě lepší je, když si může zaskákat a nebo vyhrát nějaké vítězství. Usmála a hned šlo všechno lépe. Za chvíli měla už vykydané všechny boxy. S námahou zvedla kolečka ze země a zavezla vykydaný ,,úlovek“ na hnůj. Pak jen uklidila nářadí a kolečka opřela o stěnu v místnosti s nářadím. Ztěžka dosedla na balík slámy. Odfoukla si svůj neposlušný pramínek vlasů, co se ji uvolnil z culíku. Obdivovala Henryho, že zvládá tohle denně. A to není všechno. Je tu ještě spousta věcí co musí udělat a to dočista sám. ,, Jdu pro Eldoráda a půjdu do haly.“ Zavolala Katy do pracovny, kde byly dveře pootevřené. ,,Jasně.“ Odpověděl Henry zadumaně. Katy si ještě jednou postěžovala na mozoly na dlaních. Co se dá dělat. Řekla si nakonec a vzala vodítko. Na dnešní ježdění se už nemohla dočkat. Divoce mávala s vodítkem v ruce a přitom si vesele poskakovala. Zase měla energii na rozdávání. Pak se zklidnila a zahvízdala na Eldoráda. Nastražil uši, zařehtal a přispěchal k ní . Katy mu zapnula vodítko a šla do stáje. Eldorádo – Elda jak ho ráda přezdívala, šel svým rychlým tempem, hlava pozdvižená, hříva jen vlála. Katy se těšila, až na něm bude moct opět skákat. Teď sice neměla moc čas, jelikož trénovala Charlieho. V boxe si ho uvázala a začala s čištěním. Elda nebyl ani moc špinavý, stačilo jen pár tahů hřbílkem, kartáčem a nakonec jen vyčistit kopyta. Z hřívy a ocasu mu vybrala stébla slámy. A byla spokojená. Byla vždycky radost ho čistit, je to zvláštní, ale nikdy ještě netrvalo jeho čistění více než 5 minut. Sejmula sedlo a dečku z háčku. Dečku položila opatrně na hřbet, pak stejně opatrně sedlo. Ještě je upravila a pak zapnula podbřišník. ,, Tak hotovo hochu.“ Poplácala ho po krku a nasadila uzdečku. Elda si hned vzal udidlo, na tohle byl profík. Opatrně přes uši, upravila kštici a mohlo se vyjet. Otevřela box, nasadila přilbu a vyšla před stáj. Tam ještě jednou utáhla podbřišník, stáhla třmeny a vyskočila do sedla. Vyjeli směr hala. Eldorádo vylekaně nastražil uši, když Katy otevírala hlavní dveře. Ustoupil směrem dozadu. Utěšovala ho, ale on byl stále neklidný. Pohazoval hlavou a málem se jí vytrhl. Katy vyskočila do sedla, když v tom se Elda otočil. Začal tryskat s neuvěřitelnou rychlostí do lesa, Katy se jen tak udržela. Cítila jeho napjaté tělo. Nikdy nic podobného nezažila, nevěděla co dělat. Jestli zůstat v sedle nebo spadnout. Nakonec se rozhodla pro první variantu. Přestala brzdit a povolila mu otěže, ať si běží kam chce.Větve ji šlehaly do tváře. Začala brečet a modlila se, ať někdy zastaví, ale Elda věděl moc dobře kam míří. Za chvíli se objevili na louce a tam se zastavil. Byl napjatý jako strunka, zpocený a udýchaný, přesto se rozběhnul po louce, ale ne tryskem, ale mírným cvalem. Katy otevřela oči a uviděla obilí, pohodlně cválala a kolem se všechno jakoby vyjasnilo. Musela se usmát. Líbilo se jí to, i když by si ten trysk v lese odpustila,.
Na konci pole se zastavil. Ztěžka oddychoval, byl celý zpocený a zpěněný byl snad všude kde se dalo. Obrátil hlavu na Katy, jeho kaštanově hnědé oči se na ni zadívali a ona to ucítila. Ten pocit – toto je znamení. V hlavě se ji mihla věta, kterou otec říkal těsně před jejím startem. ,, Věř svému srdci, Katy.“ Elda pohodil hlavou na souhlas. Jakoby věděl, co se ji promítlo v hlavě a tiše souhlasil. ,, To proto si mě sem přivedl?“ Poplácala ho po krku a zmateně se podívala kolem. Nikde nic. Jen klasy připomínali zlato a jemný větřík způsobil, že pole vypadalo jako zlaté moře. Slunce se do toho opíralo s ještě větší silou než jindy a hřálo všude po těle. ,, Řekni mi, jak si to mám vyložit?“ Elda si nadskočil a přešel do cvalu. Nemělo cenu ho držet. Kam ji zavede? Lehkým cvalem se vznášel až na vyvýšené místo pole. Tam, kde byl výhled na celé město a ještě dál, stála kaplička. Malá, celá bílá s čerstvě položenými květinami. Pod souškou byl dopis, v bílé obálce a vypadal přesně tak jakoby ho tam někde před chvílí položil. Katy sesedla, nechala Eldu volně stát a přistoupila k sošce. Opatrně vzala dopis a, protože nebyl nijak zalepený, vyndala z něj bez obtíží dopis. Byl vůbec určený pro ni? Co když si přečte nějaké milostné vyznání, které tady někdo zamilovaný nechal? Rozložila dopis a pak už jen četla:
Milý pane Erberte.Nevím, zda-li si na mne ještě pamatujete. Vozil jste mne na vašich koních, které vlastnila vaše rodina, ještě když jsem byl já i vy dítětem. Byly to krásné časy, na které se nezapomíná. Hned dva roky poté, co jsem se já se svou rodinou odstěhoval mne potkala těžká nehoda. Pořídil jsem si svého koně, statného černého valacha, který byl snad krásnější než jakýkoli div světa. Měl ty nejdobrotivější oči, jaké jsem kdy viděl. Zamiloval jsem se. Jako malý hoch jsem se rád předváděl a tak jsme jeli na průvod do města. Všichni na mne byli pyšní. Celá rodina se přišla podívat. Průvod začal, já a můj valach jsme se nesli se vztyčenou bradou, ozdoby se třpytili a vláli ve větru. Den uběhl jako voda, oslavovalo se, pilo, hodovalo. Dali mi také nějakou sklenku alkoholu a já jsem na to vůbec nebyl zvyklý. Odjížděl jsem tedy sám k večeru, setmělo se a já jel po cestě domů. Bohužel, srazilo mne auto. Neviděl, přehlédl, srazil. Můj kůň, můj milovaný kůň mne přilehl, krvácel. Kéž bych mohl být tehdy při vědomí a naposledy se podívat do jeho hřejivých, kaštanových očí. Držet mu jeho hlavu, hladil jeho sametovou srst…Měl jsem tehdy zlomené obě nohy a ztratil jsem na místě vědomí. Kůň to nepřežil. Tisíckrát, milionkrát, nespočetněkrát jsem si to vyčítal. Kdybych tenkrát nepil nebo jel domů jinou cestou, nemusel bych ho takhle zradit a ztratit. Vyměnil bych celý svět za jeden jediný pohled do jeho očí. Abych věděl, že se na mne nezlobí a aby věděl, že jsem ho měl rád. Vzpomínáte si, jak jsem k Vám přijel? Smutný, nemocný, pohublý, bez chuti do života. Bylo to poprvé po pěti letech, co jsem viděl koně. Co jsem mohl přenést přes srdce to, že jsem toto stvoření zradil a nebyl u něj, když mne potřeboval. Neřekl jsem Vám, co se stalo. Tímto dopisem to tedy chci napravit. Vy jste si ale stejně všiml a já Vám byl schopen říct jen to, že jsem ztratil svého koně, že umřel, že už nevěřím na sny a přání. Tenkrát jste mi řekl něco, co mi změnilo život. ,, Koně cítí vaši lásku, koně dávají své srdce a vůbec nic za to nechtějí. Koně dávají svou lásku a chtějí jen pohlazení. On Vás miloval, stejně jako Vy jeho. Teď musíte jít dál.“ Poplácal jste mne po rameni a zašeptal: ,, Věř svému srdci. Věř tomu a stane se to skutečností.“ Po návratu do mého domova jsem si pořídil koně, všechny statné černé valachy a pak jsem si založil rodinu. Nyní máme ranč a jsme šťastní. Já jsem šťastný. Ach, co Vám mohu říct víc než to, že poděkování v tuto chvíli nestačí. Teď už věřím, že sny jsou mocnější než skutečnost a láska mocnější než smrt. Kdyby jste mne kdykoliv potřeboval, najdete mne tam, kde jste mi změnil život. Váš věrný přítel
Katy dopis přečetla jedním dechem. Kdo byl ten věrný přítel? Kdy se to stalo? Vždyť to byli stejné slova, jaké mi řekl táta před startem. Věděl to tehdy? Tehdy si uvědomila spoustu věcí, zastrčila dopis do rajtek a odjížděli při západu slunce domů.
* Pan Erbert se po několika měsících vrátil domů, byl částečně ochrnutý na dolní končetiny. Poté, co si přečetl tento dopis, se vrátil k životu, začal svůj vztah zlepšovat a po chvíli si sedl na koně. S vodičem, ale přece. Katy záhadné pole už nikdy nenašla. Koně neprodali, naopak přibyl černý valach. O stáj se staral Henry, který si po několika letech Katy vzal.
Autor: Miroslava Klusová - Pegaska pony Třinec 5.5.2007
|