Tento příběh se odehrává v době, kdy moje nejlepší kamarádka měla svojí kobylku Mery ustájenou na jízdárně, kde já také jezdím. Je jaro, hezky den, jeden z prvních po tuhé zimě.

Přišly jsem s Terkou do stáje hned po škole. Vyčistily jsme kobylku a nasedlaly jí. Terka chtěla jít na jízdárnu jezdit a plánovaly jsme, že si potom na ní sednu i já. Ale na jízdárně už byli dva koně a kolbiště tam v té době ještě nebylo a tak se muselo na vyjížďku. Terce to ale bylo blbé, nechat mě tam, když jsem s ní přišla, nebo abych šla pěšky. Mě by to nevadilo, šla bych ke školním koníkům, na kterých jezdím, ale Terka dostala nápad. Pojedu za sedlem! Mě se to nejdříve moc nezamlouvalo, ale když mě ujistila, že kobylka je na tento způsob jízdy zvyklá, souhlasila jsem.

První problém nastal už v tomto okamžiku. Byl vymyšlený plán, jak se za to sedlo dostanu, ale ne vždy plány jdou jak mají…. Plán byl takový – Terka nasedne, vyndá nohu z levého třmenu, já do něj dám nohu, chytnu se pravou rukou Terčiny pravé ruky, kterou mi podávala za zády,  odrazím se jako při nasedání a ona mne tou rukou stáhne dozadu. Dobře, jdeme na to. Jenže když jsem dala nohu do třmenu a chytla se nabízené ruky, Mery si usmyslela, že půjde k nejbližšímu trsu trávy. To značně měnilo plány, protože jsem místo nasedání skákala po jedné noze za kobylkou. Když se zastavila, rychle jsem se odrazila, ale Terka to nečekala, nezabrala rukou a já dosedla sice za ní, ale do sedla… No, alespoň jsem nahoře, ale musím říct, že tam bylo těsno. Teď tedy dozadu. Teda, asi se to nezdá, ale dostat se za sedlo bez pomoci rukou a nohou nebylo snadné. Když se povedlo, šťastně jsem si oddechla a rozhlédla se kolem sebe. Koukalo se na nás asi pět lidí od soukromých koní a docela se bavili. Uznávám, bylo to komické.

Hurá, vyjíždíme. Zdá se to neuvěřitelné, ale dostaly jsme se až tak daleko, že jsme opustily stáj a vjely do lesa. Najednou Terka říká: „Luci, moc se jí nedrž nohama, ona to nemá ráda na zadních slabinách.“ „A jak se mám jako držet?“ „Nevím, rukama zadní rozsochy.“ Tak fajn. Ovšem nedržet se nohama, sedět na zadku koně a držet se pouze rukama zadní rozsochy, která je značně nevhodná k tomuto účelu poněkud ztěžovalo situaci. „No co, pojedeme jen krokem“, říkám si. Bez nehody jsme se dostaly až na pole, které ještě nebylo oseté a poskytovalo možnost jízdy na volném prostranství. Nebyla to dobrá volba. Kobylka začala caplovat. Terka začala v sedle mírně nadskakovat, ale to nebylo nic proti tomu, co to vzadu dělalo se mnou. Ono totiž udržet se na poskakujícím zadku koně (ujišťuji vás, že je to horší než  na neosedlaném koni – na hřbetě), když dělá krátké, vysoké klusové kroky, které nelze zpomalit do kroku, není snadné. Co si budeme vykládat, pěkně to se mnou házelo. Jediná možnost byla opravdu naklusat a potom kobylku zastavit. Terka tedy pobídla do klusu. Nadskakování zesílilo a já bych byla schopna odpřísáhnout, že je to ještě horší než předtím. Při každém kroku do se mnou hodilo nejen do strany, ale také dozadu. No, dobře, budeme chvíli klusat.

Srnky. Stádo. Blízko. Přesněji – asi 20 metrů před námi proběhlo stádo srnek a Mery je asi chtěla chytit…nevím jak to jinak vysvětlit. Prostě se rozklusala takovým tempem, že kdyby cválala, vyšlo by to nastejno. Ne. Cval by byl pohodlnější. Tohle byl horor. Nemohla jsem jinak, než se chytit Terky kolem pasu. Věřte nebo ne, i v téhle situaci jsme obě dostaly záchvat smíchu. A čím víc sem se smála, tím více jsem ztuhla a jízda byla horší. Terka stočila kobylku na kruh a stále jsme klusaly. A pořád. Už se mi to docela líbilo, pomalu sem si zvykala, Terka vysedala, já už ani nenadskakovala.

Najednou slyším nějaké podivné „šššššššš“…. Rozhlédla jsem se, odkud to vychází, ale nikde nic. „šššššššš“ Hm…. Jde to zepředu. Nakloním se tedy, abych se podívala před nás a zjistila zdroj zvuku, ale nikde nic. Všimnu si, že Terka pohybuje rty. „Co říkáš?“, ptám se. „Nemůžu jí zastavit“ „Co jsi říkala?“ „Že jí nemůžu zastavit, neklušu dobrovolně, prostě jí nezastavím“ „To si děláš srandu!“ „Ne!“ Co teď? No, však ona jí zastaví. Ale pak to přišlo. Jedno slovo. Z Terčiných úst. „Seskoč“ „Co že mám?“ „Dělej seskoč!“ „Ty ****, to si děláš srandu!“ „Ne, jinak jí nezastavím a ona to s námi napere tryskem domů, to občas dělá“ Koukla jsem se dolů, pohled na zem, která je ještě zmrzlá předchozí zimou nebyl vábný. Představa, že zabořím hlavu do té tvrdé hlíny byla ještě horší. No, tak jo. „Jdu na to“ Ale když jsem si představila, jaký na nás musí být pohled – kobylka klusající rychlým klusem po poli, jezdkyně, která jí nemůže zastavit a já, jak z ní seskakuji, abych si zachránila holý život – tak jsem dostala další záchvat smíchu a jednoduše jsem se rozhodla, že prostě seskočím. Přehodila sem nohu a bum. Byla jsem dole, ustála jsem to a ani si nečuchla naší matičky země.

Terka klusala dál, otočila Mery ke mně, klusala naproti,  já Mery chytla ze země za otěže, zastavila jí a vedla do stáje. Cestou poklusávala, bránila se,

ale nebyl to už ten původně hrozící trysk.

Věřte, bylo to veselé a dodnes, když si na to

vzpomeneme, není s námi k vydržení,

jak se smějeme ;)

 

 Autor: Lucka Procházková,

(to je ta, která ve fotogalerii zívá brzy ráno na koni)

 Praha  8 - Trója

 3. 2 2006

zpět

nahoru

Za sedlem