|
První sněhové ráno se snáší nad překrásnou loukou, kde je přesně uprostřed menší statek. Žije tam rodinka a chovají spoustu zvířat. Mnohdy se i o nějaké zatoulané, zraněné či hladové postarají a s láskou mu pomohou. Tak tomu bylo i tohohle rána kdy v překrásné bělavém sněhu se objevil záblesk černé barvy. V dálce nebylo jasné co to je, ale po chvíli kdy se to přiblížilo… bylo to krásné…úchvatně krásné…zatajovalo to každičký dech…a to jemné ržání… Byl to krásný černý kůň.. Jeho nádherný cval mezi zasněženými kopci, připadal jako let. Tenhle krásný kůň se vznášel. Skoro se nedotýkal jemného sněhu a jen si o něj otřel kopyta, která byla ve stejné barvě jako srst a hříva. Překrásný černý oř se proháněl po oné louce. Dívenka vyběhla s domu. Nevěděla ani pořádně sama co dělá, ale její srdce ji hnalo bosou po ledovém sněhu přímo k onu černému koni. Kdyby jí jen rodiče viděli, ihned by běželi za ní a dovedli ji do tepla domova, ale spali. Dívka nebyla malá. Byly v ní už i ženské rysy. Muselo ji být něco kolem 15 až 16 let. Její půvabné rysy byly nádherné. Černé vlasy jakoby byly vyjmuty s hřebcovy hřívy. Dívka se zastavila a oněměla hřebcovou krásou. Stála před nim a on před ní. Oba se na sebe dívali. S očí do očí. Jen oni dva a příroda. Dívka a kůň sen každé malé i velké slečny. Dívka ke koni napřáhla ruku. Kůň nejprve ucukl, ale potom natáhl krk a jeho svaly se napjaly , dívka vydechla zahleděná do krásy co je právě před ní. Hřebec ji očuchal ruku a lehce ji prohmatal pysky jestli pro něj něco nemá. Dívka se na hřebce usmála a ten šťastně zafrkal. Dívka neváhala. Její kalhoty byly jezdecké a halena taky sladěna v černé barvě. Dívka to na sebe oblekla a ani o tom nevěděla. Neváhala lehce hřebce pohladila po jeho nádherném sametovém krku ,,Jsi krásný koníčku“ políbila ho na krk a lehce se vyhoupla na jeho hřbet. Hřebec sebou trošku cuknul, ale potom se jen ohlídl po dívce a krokem se vydal k pohoří. Ani chvilku nikdo s dvojice nezaváhal a pomalu začali klusat po krajině. Dívka se rozplývala po jemném a velice krásném klusu. Nedokázala uvěřit ani sekundě. Najednou zastavili. Dívka ztuhla cítila pohled. Dokonce mnoho pohledů. Podívala se kolem a potom do koňských očí kde spatřila že její pleť je ze spanilé bílé krásně hnědá až zlatavá. Co to je? Pomyslela si, ale dál už nestihla uvažovat o tom co se stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Šíp, cval, pád, omdlení…to vše si zapamatovala, potom už jen divoké ržání černého koně. Vše utichlo…… Probudila se v malé světničce kde bylo šero. Zanedlouho si oči na ono šero přivykly. „Kde to jsem?“ řekla do místnosti. „Neboj se tady jsi již v bezpečí hezky se prospi“ řekl ji z koutka mužský hlas s velice příjemným tónem. Uvěřila mu a znovu usnula. Probudila se až dalšího dne…. „Halo je tady někdo?“zeptala se a vstala. Uvědomila si, že má na sobě plátěné volnější kalhoty a takovou i halenu. Vzpomněla si na koně a přepadení…Vyděsila se a hledala východ s této místnosti-stanu. Ano stan. Uvědomila si a našla vchod a prošla jim. Zůstala beze slov stát a dívala se po celé kráse. Koně, samé stáda koní. Hříbata, klisny a hřebci. Spousty koní a… A taky nějaký národ.. Jen co zahlédla první dívku uvědomila si kde se ocitla. Je u indiánů. Kde má rodiče a kde je ten krásný kůň? Co se všem stalo. V tu chvíli ji na rameno někdo položil ruku. Prudce se otočila „Neboj se já ti neublížím“ usmál se na ni mladý indián. Ten hlas znala, byl to ten co ji řekl, že je v bezpečí. Usmála se na něj a odejmula ho. Ocitla se v pláči. Nezastavitelné kapky slz ji stékaly po obličeji. Plakala a plakala. Mladík ji jemně, ale velice láskyplně tiskl v náručí a tišil jí. Držel ji v náručí celou uplakanou a jeho čokoládové oči na ní hleděly. Trošku se zastyděla za svou nerozvážnost, ale nedokázala příval slz zastavit. „Prosím neplač. Všechno je v pořádku. Nic se nikomu nestalo. Tvůj kůň je tady mezi ostatními“ mluvil k ní a nezpustil s ní oči. „On…on není můj, já nevím čí je…ani nevím kde jsem a kdo jste vy“ Smutně se koukala do jeho nádherných očí. „ Já jsem Lobo „ mile se na dívku usmál až by se ji za normálních okolností kdyby stála a nebyla v jeho silné náruči podlomovala kolena. „ Já jsem Sonador, moc mě těší Lobo“ usmála se na něj taky a stále se rozplývala nad jeho čokoládovýma očima. „Nejlepší bude když vstaneme a ty se pořádně najíš. Musíš mít veliký hlad. Potom najdeme tvého koně a může mluvit dál“ řekne stále tak sladce Lobo. Sonador si ani neuvědomila, že Lobo klečel na zemi a ona mu ležela v náručí. Jen o Lobo vstal podal jí ruku, aby ji pomohl. Sonador ruku ráda přijmula a vstala. Dlaněmi si otřela slzy a šla za Lobem, který ji mezitím podal nějaké jídlo. Ni si neuvědomovala jaký měla hlad a byla velice ráda za to co dostala a jedla. Velice ji chutnalo a byla rozhodnuta, že i kdyby jé teď řekl Lobo, že jí nějaké červy tak by jí to bylo rozhodně jedno, protože takový hlad ještě snad neměla. Jídlo bylo velice chutné a na pohled by se nenašel nikdo kdo by jej aspoň jednou neokusil. Jen co všechno snědla pohlédla na Loba, ale ten zmizel. Dívala se mezi další a další indiány, ale nikde ho neviděla. Netušila co se bude dít a tak se vydala ke stádu. Netrvalo to dlouho a zahlédla krásného vraníka. „Tady jsi“ usmála se a šla ke koni, který ji vítal frkáním. Odejmula ho kolem krku. Cítila jakoby se spolu znali od jaktěživa. Jeho sametová srst ji krásně hřála a ona si nepřála být v tuto chvíli někde jinde. V tu chvíli za ní přijel Lobo na své strakaté klisně. „Rychle nasedej Soňo, musíme co nejrychleji odjet, tady mám věci“ ukáže brašnu a Sonador neváhá a vyskočí na hřebce, který se rozcválá. A zapíská na prsty a v tu chvíli se za Sonador a jím hřebcem rozběhne celé stádo. Po boku Sonador jede celou dobu Lobo se svou klisnou. Zanedlouho i se stádem byli v bezpečí horských luk. Soňa vydechovala, byla to pro ni velice složitá jízda. Doma měli koně a učila se jezdit, jenže tohle byla pro ní dlouhá cesta. Jen co prohlédli s Lobem koně, sami si vzali nějaké jídlo a napili se s řeky co tekla poblíž. Lobo Soně nabídl, aby se v řece umyla, že on se zatím půjde projít, ale s díky odmítla a zeptala e ho jestli se nechce jít umýt on. Odpověděl ji podobně jako ona, akorát se zmínil, že ji nechce nechat samotnou. Soňa se na něj usmála a oba se dlouho dívali do očí toho druhého. Najednou stáli jen kousek od sebe. Soňa nevěděla co dělá, ale cítila někde v sobě, že je to něco nového. Lobo ji pohladil jemnou dlaní po tváři „Jsi překrásná Sonador“ usmál se na ní jak umí jen on. Soňa trošku zrudla, ale bylo jí to jedno. Rukou pohladila Lobovu, která ji stále hladila po obličeji. Lobo ji něžně políbil po obličeji. Soňa byla v tu chvilku nejšťastnější člověk-dívka na zemi. Sama nevěděla pomalu co dělá, ale jak ji chtěl Lobo znovu políbit, dala prst mezi jeho a její ústa a šeptla „Mé srdce patří pouze koním. A to navždy“ vstala a došla k hřebci. „Neboj se maličký. Vím kdo jsi. Dreamer. Už jsem s tebou. Navždy!“ Dala mu polibek mezi nozdry a lehce se na něj vyhoupla. „ Mrzí mě to Lobo, ale jak jsem řekla mé srdce, život a láska patří jen koním“ S těmito slovy zapískala a se stádem koní a svým hřebcem Dreamerem odcválala pryč. Daleko do hor.
Autorka: Klára 16.12.2008 |
Hřebec Dreamer |