Jak se nestalo to,co se mohlo stát |
|
Teď nečekejte příběh o velkém přátelství člověka a koně. Ten není o tom. Vlastně mohl být, mohl se stát, jenomže … nestál se. Přicházelo jaro. I náš věk byl tak nezralý, no sliboval možnosti, nekonečné možnosti uskutečnit veliké sny. Touhy přerostly mantinely našeho prostoru pro život, který nám byl dán k dispozici. Přesně tak, jak se rozrůstá jarní vegetace. Bylo nám čtrnáct. Mnoho na dětskost a ještě málo na dospělost. Já a Ňuta. V duších mnoho tužeb a v hlavách veliký plán. Chceme jezdit na koních, chceme si splnit tento sen, který v nás přetrval z dětských let, kdy jsme s hrdiny májovek cválaly v naší fantazii prérií. Dnes jenom úsměvná představa, leč tehdy to bylo něco, po čem toužila snad celá škola. V naší vsi byla stáj, kde lesní dělníci odváděli tažné koně po práci v lese. Tajně jsme se chodívaly dívat. Představovaly jsme si, jak si osedláme svého koně, vyvedeme ven, zlehounka vysedneme a cváláme, cváláme, kam jen budeme chtít. Jenomže teď přece nestačí fantazírovat. Pojedeme tam, kde si splníme to, po čem prahne naše duše. Jdeme tam, kde mají chov ušlechtilých koní. Jdeme! Proč bychom my nemohly? Jdeme do jezdeckého klubu ve městě. Dvacet kilometrů busem a dobré dva pěšky. A jsme zde! Blížíme se ke statku. Hele, tam je stáj ! Ten zápach nepřichází odsud, jde ze vzdálených kravínů. Fuj ! Ale to nic, jsme zde a to je to, co je teď důležité. Oproti nám cválají tři jezdci na statných hřebcích. Jednou z nich je přece holka. Nádhera! I my takhle budeme jezdit, vše je na dosah ruky. Následujeme jezdce svižnými kroky i obdivnými pohledy. -Kam děvčata ? - drsná otázka zazní z úst staršího pána v hnědých menčestrácích a kazajce neurčité barvy. - My…jdeme se přihlásit do jezdeckého klubu, chceme ke koním . – - Odkud jste ?! Kolik je vám ?! Jak si to vlastně představujete ?! To nejde, ne, ne, ne !!! – Musely jsme poté vypadat jako snůška neštěstí, protože po chvilce zaznělo : - Tak poťte ! Budete čistit stáj, později možná i koně. A také o sobotách a nedělích. Nemyslete, že jen tak brzo si zajezdíte. To si musíte sakra zasloužit. A přineste písemný souhlas rodičů i školy. Pak se uvidí. Stejně nevydržíte, nevydržely ani ti, co bydlí nedaleko… Vše jsme vyřídily, přemluvily rodiče i školu . Měli jsme požehnání a daly jsme příslib, že nebudeme flákat učení. Všechno začalo klapat, časem jsme si získaly důvěru i přátele. Čistily jsme stáj , za odměnu koně – jezdecké koně. To bylo něco ! Víkendy jsme přespávaly u starých rodičů a Ňuta u své starší vdané sestry . Můj děda mi vyprávěl o tom, jak sloužil u jezdeckého regimentu. Oči mu jen tak zářily , když mi dával rady, jak správně jezdit, jak kůň a jezdec musí tvořit jeden celek, aby kůň ani necítil váhu toho, kdo sedí na jeho hřbetě. Přešel měsíc a starý trenér vydal tajně příkaz. Mnohoznačné úsměvy našich starších zkušených kolegů daly tušit, že se na nás něco chystá. Dostaly jsme příkaz vykartáčovat a vyblýskat malou zanedbanou kobylku z kouta stáje a pak si jí osedlat. Byl to náš cvičný kůň. Po úmorné dřině jsme si ji konečně vyvedly venku až za dřevěnou ohradu, kde bylo rozlehlé travnaté cvičiště. Všemožně jsme se pokoušely o dokonalou jízdu s nohama téměř na zemi. Asi z vděku za naši péči měla s námi ohromnou trpělivost a statečně snášela naše balancování. O diváky a posměšky jsme neměly tudíž nouzi. Ale! Čekalo nás ještě jedno veliké překvapení. Žokeji nám přivedli skutečného jezdeckého koně, a když na nás mávaly, abychom si přišly zajezdit, téměř se nám podlomila kolena. Šla jsem první. Vysedla jsem s těžkostmi asi na třetí pokus, ale ten pocit – sedět konečně v sedle krásného hřebce a cválat, cválat… Byl to nezapomenutelný zážitek. Víc se, žel, již neopakoval. Jak to v životě bývá. Jaro už vrcholilo a tak, jako dospělí skosily příliš bujnou vegetaci, tak i naše sny otesaly a nacpaly je za starý dobrý mantinel našeho životního prostoru. Náš sen se musel skončit, protože rozumní rodiče věděly, co je pro nás nejlepší. Že je to nepřerůstat přes mantinel.
autorka : Táňa 7.11.2008 |