Žije?

zpět

Na hlasování

Jednoho krásného prázdninového dne jsem jako obvykle šla ke koním. Terka dnes nebyla doma, a tak jsem se o čtyřnohé kamarády musela postarat sama. Po splnění všech povinností ve stáji jsem dostala strašně velkou chuť se jet projet do lesa a zkusit si protryskat  tou krásnou  novou  dlouhou  loukou hned za ním.Vzala jsem z věšáku vodítko a vydala se pro Mišáka, který se v tu dobu pásl společně se Sendy na pastvě pod domem. Cestou jsem přemítala, kudy asi pojedu.

Z přemýšlení mě vytrhl bílý flek ležící na trávě mimo ohrazenou pastvinu. „ Proboha ! Vždyť je to Sendy! “ Bez váhání jsem se k tenkrát asi ročnímu hříběti  rozeběhla.       V hlavě se mi míhaly všelijaké děsivé otázky. Co když je mrtvá?  Co se jí stalo? A jak se dostala z ohrady, v níž je proud? S hrůzou ve tváři jsem poklekla vedle jejího nehybného těla. Mluvila na ni, prosila ji, ať se zvedne a lomcovala tím obrovským zvířetem. NIC!  Do očí mi vyhrkly slzy a byla jsem už smířena se zlým osudem. Zapomněla jsem na svět. Za chvíli jsem ucítila na dlani zašimrat teplý dech. Dech KONĚ!!! Otočím se – a Sendy na mě kouká svýma velkýma očima, které jako by  říkaly-„ No co, jen jsem se trošku prospala.“ A potom si opakovaně zívla.    Jemně mi položila hlavu do klína, zamžourala na  mě a mě zalila nekonečná vlna radosti.

Mišák,  který nás celou dobu zřejmě pobaveně sledoval, teď měkce zaržál, jako by říkal, že je tu taky. Společně jsme se všichni tři vrátili ke stájím.

Dodnes je nám velkou záhadou,  jak se vlastně z té ohrady kobylka dostala. Vlastně se to už nikdy nedozvíme. Navíc je to Sendynčino  velké tajemství, které navždy zůstane ukryto v její duši. A co my víme, třeba už to pošeptala i Mišákovi do hřívy, takže se máme na co těšit….                       

 

 

Autor: Michaela

1.9.2008