Sedím v boxe na žlabu, kam se dává voňavý sladký oves. Dívám se na svého koně. Je už zkušená, je jí sedm let. spolu s Cilkou jsme skvěle sehraná dvojka. Chroupe seno, občas se na mě důvěřivě podívá, jemně do mě šťouchne, jako by říkala:,,Nebuď smutná, máš ještě mě!" Ale jak nemám být smutná? Jak mám v klidu žít, když je svět takový, jaký je? Beznaděj, závist, škodolibost, nespravedlnost, nepochopení, smutek. Chce se mi brečet nad tímto světem, ale k čemu slzy? K čemu by pomohly? K ničemu! Akorát by se mě chopil větší pocit stesující bolesti...
Sedím dál a koukám na svého koně. na krásnou oslnivou huculku...
Sedím a tupě zírám do podlahy. Pozoruju slámu, která se chaoticky valí po boxu. Jak je krásně čistá, její zlatá barva mě na chvíli vytrhla z myšlenek... vzpomněla jsem si,jak Cilka rodila..na slámě...kde je vůbec Baltaz, Cilčin syn? Ostře hvízdnu, tak jak ho vždycky k sobě volám a za chvíli slyším dusot jeho kopyt...můj roček s ke mně blíží.zastaví se u mě a přitulí se, a tiše s láskou zařehtá mě na pozdrav.
Sedím na žlabu a zírám do čerstvě nastlané slámy. Kousek dál stojí moji koně a chroupou voňavé seno. Vychutnávají si každé sousto, jako by to mělo být jejich poslední. Jako by už nikdy neměli zabořit čumák do křupavého sena, čerstvé trávy nebo sladkého ovsa. Zajímalo by mě, jestli mají koně šestý smysl...
Sedím na žlabu a šahám si do kapsy, kde nahmatám ostrý střep. Chvíli si s ním hraju. Padne mi akorát do ruky. Auu! Řízla jsem se do prstu. Je zvláštní, že necítím žádnou bolest, jen pozoruju odkapávající krev, která neslyšně padá do slámy, aby jí zbarvila na rudě červenou. Hluboká rána mě fascinuje... Šahám do kapsy a střep, ostrý jako břitva, pomalu vyndavám. Je tak průzračný, jako křšťál, jako pramínek vody vytékající ze skály, jako naděje sama...
Sedím na žlabu a už nezírám na střep. Koukám na svého koně, který našel v seně kousky tvrdého chleba a mrkve. Na první pohled je vidět, jak mu chutná, mě už si ani nevšimne. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, jestli třeba přemýšlí nad tím, kdy se zase proběhne po pastvině nebo kdy se spolu budeme projíždět lesem či cválat jako o život po strništi... Cválat jako o život... Co je život? Někdo říká, že je to dar, že by jsme si ho měli vážit, ale kdo ví, co je ve skutečnosti. Přináší jen utrpení, bolest, smutek a žal... je to spíš trest...
Pomalu sjíždím ze žlabu na zem... Můj kůň zvedl hlavu a pozoruje mě. Jdu k němu a pohrávám si se střepem. Jeho důvěrný pohled mě na chvilku zarazil... Hladim ho po hlavě a krku, v pravé ruce pevně svírám střep... Zavírám oči a poslouchám jak Cilka dýchá. Uklidňuje mě to...
Stojím u ní a je mi dobře...najdnou něco slyším.... po příjezdové cestě se blíží auto... mohou to být rodiče, policie, kdokoliv... al já nikoho nechci vidět! S nikým nechci mluvit protože mi stačí Cilka! Rozbušilo se mi srdce...začnu panikařit, ale neváhám a rychle do běhnu pro uzdečku a ohlávku s vodítkem.V mžiku má Cilka na sobě uzdečku, Baltaz ohlávku. Auto s blíží. Promluvím k Cilce: "teď si trochu užijem, na sedlání už není čas. až ti řeknu tak běž!" Vyhhoupnu se na svou klisnu, v ruce pevně držím vodítko na němž je připlý Baltaz. Auto už zastavilo a já váhám... Cilka ale vyrazí rychlým cvalem. Už si nepřipadám nejistě, mám radost a soustředím se na pohyby mé kobylky... můj pohled je upřený na její hřívu, vlající do všech stran, na mého dovádivého ročka a na stromy, z kterých se stává zelená čára...
jemně zatahám za levou otěž, koně zpomalí a všichni společně se ohlédneme... odtud je pěkný výhled na vesnici, kam už s nevrátíme, na lidi, kteří udivně koukají, z dálky však nepoznám kdo to je... koně se už otáčí a já tiše směrem k lidem pronesu: "sbohem".
Cilka přejde do trysku, naše těla splynou v jedno a já si připadám jako v nebi na peagasovi a je to krása…
AUTOR: Šárka
29.7.2008