|
Kde jsem a kdo je to? Divím se. Právě jsem vylezl z břicha mé čtyřnohé maminky. Po chvíli se snažím postavit na nohy, ale marně. Kolem mě stojí mnoho podivných dvounohých stvořeních a já se jich bojím. Snažím se schovat za maminku. Později mi vysvětlila, že to byli lidé a že se většiny bát nemusím, ale někteří jsou prý zlí. Dali mi jméno Sam. Rostl jsem jako z vody a neustále u mne byla lidská společnost. Až asi tak po roce se o mě přestali zajímat a já jsem z toho byl smutný. Byl jsem pořád s mojí maminečkou, ale jednoho dne přišel nějaký pán a někam mě vedl. Cítil jsem, že jdu od maminky. Bránil jsem se, kopal, kousal, jenže ten člověk mi dal velkou ránu něčím co vypadalo jako prut. Bolelo to hrozně moc. Odvedli mne někam daleko, daleko od maminky.
Po roce zanedbané péče mi začali na záda připínat nějakou věc, která se mi vůbec nelíbila. Postupně mě více a více zatěžovali až si na mne sedl sám člověk. Nelíbilo se mi jeho zacházení a bál jsem se té dlouhé věci co způsobovala ty bolestivé rány. Když jednou ten člověk chtěl opět použít, začal jsem utíkat a on prudce přitáhl otěže a já upadnul. Jezdec spadl a já prchal do dálky. Nebylo mi dobře a musel jsem zpomalit, což se mi stalo osudným. Chytli mě a zavřeli zase do toho boxu. Má noha nebyla v pořádku, a tak se na mě musel přijít podívat veterinář. Porozuměl jsem jen slovům, že již nemohu jezdit. Můj majitel se rozhodl, že mě utratí. Byl jsem smutný a myslel, že je se mnou konec. Mýlil jsem se. Jednoho dne přišla do stáje žena, viděla mně a začala mi říkat do ouška samé hezké věci. Líbilo se mi to. Pak si šla promluvit s mým majitelem a druhého dne mě strčila do nějaké krabice, která se hýbala. Myslel jsem si, že mě vezou utratit, a tak jsem vyváděl jak nejvíce jsem mohl. Až když zastavili a já ucítil krásnou vůni čistého sena a slámy, uklidnil jsem se.
Na mou zraněnou nohu mi ta žena začala dávat nějaké obklady a já pocítil, že mne končetina pomalu přestává bolet. Zanedlouho jsem už nic necítil. Začal jsem mít rád svou dvounohou přítelkyni. Po nějaké době si na mě zkusila sednout. Líbilo se mi to. Od té doby jsem společně jezdily do přírody a začaly skákat přes překážky. Bavilo mě to. Vzpomněl jsem si jak ten veterinář říkal, že už nemůžu jezdit. A vidíte, mohu.
Jednou, mě má kamarádka zase naložila do té pojízdné krabice a já cítil, že je trochu nervózní. Když mne vyvedla ven všiml jsem si spousty dalších koní. A pak to přišlo, začal jsem skákat přes překážky a lidé na nějakých lavičkách nadšeně tleskali. Pak si mě zavolali a já jsem dostal na hlavu věnec a má jezdkyně medaili a pohár. Teprve teď mi to došlo. Jsem na závodech. Já závodím. A já vyhrál. Byl jsem rád. Byl jsem šťastný. Toto se opakovalo ještě několikrát a já byl opravdu úspěšný.
Jednou mi majitelka řekla, že dnes nebudeme trénovat, ale zajedeme si do přírody. Měl jsem radost. Vyjeli a vše probíhalo nádherně podle plánu. Když jsem přešli do cvalu po nádherné louce, ucítil jsem prudkou bolest v mých nohou. Spadl jsem a snažil se zvednout. Nešlo to. Zůstal jsem bezvládně ležet na zemi. Má jezdkyně ke mě přiběhla se slzami v očích. Řekla: Neboj, to bude v pořádku ty můj malý. Pohladila mne a já ucítil chlad. Věděl jsem že je konec. Nebál jsem se smrti. Byl jsem totiž šťastný a věděl, že je někdo kdo mě má rád. Naposled jsem se podíval do očí mě kamarádky a potom je zavřel. Navždy.
Autor: Markéta 13.3.2008 |
Smrti jsem se nebál,byl jsem šťastný |