|
Úvod
Je to takovej jeden můj ztřeštěnej nápad, takže asi tak :o) Docela ráda bych věděla, co na to ostatní, kže bych tak nějak NĚKAM prosila nějaký komentáře…. Pokud to pude. Jo a nedivte se prosím otevřenýmu konci či jakési nedokončenosti. Je to prostě jen taková myšlenka, která mi jednou vlítla do hlavy a zůstala tam, dokud jsem ji nenapsala. Žádný větší přemýšlení nad tím nebylo, takže román či hlubší příběh určitě ne :o)
O životě a smrtiPříběh Lucíkova zrození
Řítili se k poslední překážce. Don Diego běžel skvěle a skákal jako bůh. Hříva mu vlála ve větru, stejně jako její dlouhý spletený cop. Na plecích mu pěnil pot, přesto běžel dál, běžel a nehleděl na únavu, to bude moci až dokončí militari! Chtěl vyhrát. Chtěl vyhrát stejně jako ona, plavovlasá drobná dívenka s oříškovýma očima. Chtěli všem dokázat, že oni do toho mají také co mluvit, že nejsou žádné padavky! Už jim zbývá poslední skok. Lehký pevný kolmák, který hodlají jen přeletět. Ten už jim nezabrání v cestě za vítězstvím. Ani jednou nezaváhali, čas mají také skvělý… musejí vyhrát! Už se to blíží. Metr a půl vysoká hradba z kulatých kmenů stromů. Koníkovy nohy se míhají, ani na moment nezaváhají. Možná však proto, že překážka nepatřila k nijak obtížným, ji jak koník tak jezdkyně podcenili. Obecenstvem to jen zašumělo, když drobný hnědáček s drobnou plavovláskou na hřbetě zaháčil předními o hranu překážky. Dosud bezchybný pár s číslem devatenáct se řítil po hlavě dolů. A zůstal bez hnutí ležet na zemi…
Nejprve tma, pak světlo. Ale stejně spíš jen tak šero. No počkat, to mi nějak nesedí. Ve stáji? Vždyť jsem byla na závodech s Donem Diegem! To bych se na to podívala! Chci vstát, ale moc mi to nejde. Bodejť, když mám čtyři nohy! Zatřepu hlavou, ale nic. Pořád zírám na čtyři dlouhé pokrčené nožky s bílýma ponožkama. Ohlédnu se po břichu. Nějaký provaz. Ba né, pupeční šňůra. Ježíši a ještě k tomu jsem hřebec! No, to mi vážně scházelo! Něco mi zafuní do ucha až se leknu. Obrovský čumák se šňupkou. „Mamí!“ Vypísknu ještě dřív, než si stihnu uvědomit, co to melu. „Tak vstávej,“ doporučuje mi a já se znovu vzchopím. Chci jí udělat radost. Asi napotřetí se mi to konečně povede. To už mě ten velký nos šťouchá směrem k vemínku a já si uvědomuju, že mám docela hlad. I když si připadám divně, instinkt mi nakonec přece jen nedá. Po tomto občerstvení shledám, že jsem unavená… teda vlastně unavený až až a opět si lehnu. No lehnu… spíš sebou neohrabaně plácnu. Ještěže je box vystlaný měkoučkou slámou. To pravé světlo mě oslepí až po chvíli. Rozmrzele kouknu vzhůru a zírám na stropní žárovku ve stáji. Tak hele, já se chystám spát! Potichu se otevřou dveře a v tu chvíli mě zlost přejde. Stojí tam on. Člověk, kterého tolik miluju. Člověk, který je celým mým světem. „Andreji,“ chci se usmát, když si uvědomím, že koně se vlastně usmívat neumějí. Teda umějí, ale lidé to většinou nevidí. A on neslyšel moje Andreji, ale slyšel ještě neumělé hříběcí zařehtání. Na mě se usmál, ale zdálo se mi, že poněkud smutně. Vstanu, abych mu udělala radost a vidím, že ji vážně má. Poplácá mou mámu po zplavené šíji a já až teď vidím, že moje máma je Hagar. Takže hříbě, na které jsem se tak strašně dlouho těšila jsem já. Jaká ironie! Na druhou stranu jsem ráda, že moje máma je právě Hagar. Miluju ji tak snad ještě víc! Ale trápí mě Andrej. Je smutný a já nevím proč. Neodvažuju se však přijít až k němu. Je najednou tak nějak divně větší a navíc mám co dělat se svýma nohama, i když stojím na místě. „Cinka by na vás, na oba, byla určitě pyšná,“ zašeptá a ve mně hrkne, když uslyším svoje jméno. Byla? Co to má znamenat? „Co je s Donem Diegem?!“ Vyhrknu, ale Andrej se opět jen smutně pousměje. Jasně, slyšel jen roztomilé hříběcí řehtání. Přijde až ke mně, dřepne si a pohladí mě. Jé, to je tak krásné, já chci ještě! A pusinku mu dám, aby věděl, že ho mám pořád ráda. Pořád ráda… najednou mi to konečně dojde. Já, teda jako Lucka, jsem mrtvá a znovu narozená jako hříbě své kobylky. Najednou je mi strašně smutno a úzko. Už nikdy nepůjdu s Andrejem do kina, nikdy nepoklábosím s kámoškami… zděsím se. A co když mě prodají? Jsem přece hřebec! Kdybych byla kobylka, měla bych větší šanci, že si mě nechají! Klesnu (teda žuchnu sebou) zpět do slámy a přemýšlení o mé nynější situaci mě nakonec uspí. Probudí mě až další den navečer nějaký povyk. Celkem rychle mi dojde, že se všichni musejí jít podívat na nové hříbě – na mě. I když jejich úmysly úplně chápu, schovávám se zbaběle za mámou. Všichni jsou tak velcí a hluční, že jsem radši z jejich dosahu. Jen Andrej mi nevadí a když k nám konečně zajde, radostně jej přivítám.
Dneska mě konečně vzali ven. Je nádherně a já mám spoustu energie, takže k radosti přihlížejících hloupnu o sto šest. No, malé nevychované hříbě! Občas se odvážím poodběhnout kousek dál od mámy, ale to vždycky hned zbaběle peláším zpět. Náhle zpozorním. Klapot podkov. Neujde mi, že ten kůň kulhá, ještě ho ani nevidím. Když se vynoří ze stáje, zaplaví mě vlna úlevy a radosti. Don Diego! Aspoň že on přežil a vypadá vcelku v pořádku. „Ahój, Done Diego!“ Zavolám nadšeně. Zpozorní, ale hned nasadí opět nezúčastněný výraz a mumlá cosi o nevychované mládeži. „To jsem přece já, Lůca!“ Zavolám a popoběhnu ještě blíž. „Íhahááá,“ zarazí mě až hlas mamky. Zaváhám. „Pojď zpátky, ještě se s ním poznáš na pastvě,“ domlouvá mi, tak poslechnu a už teď se nemůžu dočkat až budu moci na pastvu s ostatními koňmi…
A tak končí… vlastně začíná příběh o hřebečkovi, později krásném vraném hřebci s bílýma nohama a lysinou, který dostal jméno Lucík, po své zemřelé majitelce, a jež odmalička pronásledoval jejího přítele Andreje na každičkém jeho kroku. Nebyl svatoušek, vlastně pořádný rošťák, ale kdykoliv na něj Andrej jen promluvil, zkrotnul jako beránek. Možná proto ho nikdy neprodali a možná proto žil šťastně až do smrti ve stáji, kde se narodil a kde vyrůstal se svými kamarády.
Autor: Magda MA Hamříková, 20.6.2007 |
