Bouře |
|
Já a moje kamarádka jsme si vyjeli s našimi koňmi na vyjížďku do lesa. Bylo pěkné počasí a tak jsme si vzali jen lehké oblečení a deku že si uděláme malý piknik. V lese bylo moc hezky, ale najednou zahřmělo, naši koně se hrozně vylekali a splašili se, snažili jsme se je zastavit, ale kamarádčin Lopéz uháněl jak nejvíc mohl a Pelgrim samozřejmě za ním. Chvíli jsme se tam proháněli, když v tu chvíli se objevil veliký blesk a začalo pršet, jako by už nemělo nikdy přestat. Pelgrim se začal vzpínat a já se neudržela a spadla jsem do křoví, mé kamarádce se podařilo Lopéze zastavit. Pomohla mi z toho křoví,ale ……. se slzami v očích jsme obě zjistili, že nám koně vzali roha, šli jsme je tedy hledat. Nejhorší bylo že jsme ani jedna neměli mobil takže jsme se nemohli ani rozdělit. Moje kamarádka navrhla abychom vylezli z toho lesa a šli se zeptat někde na nocleh a koně by jsme šli hledat za bílého dne. Nechtěla jsem to vzdát, ale nakonec jsem povolila a ulehli jsme si ve stodole u nějakých lidí. Celou noc jsem přemýšlela o tom, co asi dělají naši koníkové.
Koně: Koníkové se toulali lesem a oba dva měli hlad, byli na kost promoklí a promrzlí a dokonce už neměli ani sedlo a Lopéz ani uzdu. Oba se snažili najít nějaký přístřešek a najednou se tam ocitl nějaký stařeček, Lopéze i Pelgrima vzal k sobě domu, hlavně aby byli pryč z hořícího lesa. Dal jim najíst i napít. Další den hned ráno jsem šla hledat naše koníky, najednou před sebou vidím nějakou velkou pastvinu, na které se pasou nějací koně a dva z nich vypadají jako ti naši. Sice nevím jestli jsou to oni, ale jdu se tam podívat. Zavolala jsem: Pelgrime.! A přiběhl……….. můj Pelgrim, šla jsem se zeptat toho stařečka, co tam seděl na zahrádce, kde k těm koním přišel a on řekl že je včera v té velké bouři našel v hořícím lese a tak si je vzal k sobě. Já mu řekla jak to vše bylo a pán mi oba koně s radostí dal. Pak šel se mnou pro mou kamarádku a odvedl nás zpátky na jízdárnu, tam odkud jsme vyjeli. Když jsme dorazili, všichni se nás v klidu zeptali: Jakej byl ,,PIKNIK?“ a já s kamarádkou jsme se začali prostě jen hlasitě smát a byli jsme rádi. že se tom nikdy nikdo nedozvěděl.
Tento příběh není podle skutečnosti :o))
Autor: Dominika Potměšilová - ačmoD Praha 29.3.2007 |