O mém koňském životě

 

Věnováno statečné klisně, která bojovala až do konce svých sil, ale osud tomu chtěl jinak a již není mezi živými...

 

 

Byl nádherný den. I když třeba pršelo, naší stáj obklopovaly mraky nebo bylo to nejteplejší léto na světě, pro mě byl tenhle den nádherný. Den,kdy jsem se narodila.

  Krásná stáj, plná vůně sena, dřeva a kůže postrojů. To jsem tak milovala. Vše mi připomínalo mou maminku. Hned jak jsem se postavila na nohy, jsem věděla , že chci v životě něco dokázat. Milovala jsem všechny koníky, dvounohé chodící stvoření ( říkali si lidi ) a mou maminku. Pečlivě se od mé první vteřiny života starala. Chránila mě  před silnějšími koňmi, za nějakou lumpárnu jsem hned dostala výprask a připravila mě na život. Jednou jsem se probudila a velice špatně jsem viděla na jedno oko. Lidé si toho hned všimli a zavolali ke mně nějakého pána, který něco pořád říkal o měsíční slepotě. Maminka se bála toho dne, kdy přestanu vidět úplně. A stalo se. Viděla jsem svět už jen jedním okem. I přesto mi maminka vždycky říkala, že oči nejsou důležité, že hlavní je mít srdce na pravém místě a nekrásnější věc je, když vás ti lidi milují a vy je.

  Později se naplnila zlá předtucha mé maminky. Svět už nebyl barevný, plný lučních květin, smějících se lidí  a  hlavně, neviděla jsem už ani mou maminku. Byla jsem slepá. Dlouho jsem se s tím nemohla smířit. Nikam jsem nechtěla moc chodit, nevěděla jsem kam jdu, ale brzo jsem se naučila velice pečlivě poslouchat, začala jsem mít citlivý hmat a  vše jsem si pečlivě očuchala.V našem výběhu  jsem se začala orientovat. Nejdříve díky mé mamince a pak už i sama. Mé začátky nebyli lehké. Několikrát jsem spadla a měla jsem i vážnější zranění.

  Byla jsem už ve svém vlastní boxe, maminka byla za podivnou věcí, která nás oddělovala, takže jsem se k ní nemohla dostat. Jako každý den mě odváděli na pastvu. Moji maminku jsem, ale nikde neslyšela. Najednou se ozvalo hlasité zaržání ze stájí. Až později, když jsem byla v nějaké krabici , která se pohybovala, jsem si uvědomila, že to byla moje maminka. A až u nového neočichaného dvounožce jsem poznala, že jsem jinde. Všechno bylo jiné, mělo jinou vůni a nic nebylo takové jako dřív. Byla jsem smutná. Opravdu smutná.

    U tohoto dvounožce jsem zůstala velmi krátkou dobu a už jsem se zase začala pohybovat v krabici a vše začalo od znova. Vzpomínala jsem na maminku. Proč není se mnou. Proč mě opustila. Už necítím její sametovou hřívu a už mě nikdo s péči nedrbe. Už jsem ji nikdy nepotkala.

   Jedno se však mamince naplnilo. Nějaký dvounožec, mě začínal mít rád. Chodil za mnou. Hlasitě mě pozdravil, drbal mě, mazlil se, čistil mě a vždy mě přivedl do boxu provoněného čerstvou slámou. Měla jsem toho dvounožce ráda. Dokonce na mě i jezdil! Později jsem teprve poznala, že je to žena. Lidé se dělili na muže a ženu. Maminka mi to jednou řekla.

   Začala být zima a ta žena už za mnou přestala chodit. Starali se o mě o mnohem menší dvounožci. Jenže ty mi nikdy nenahradili tu ženu! Tak jsem prožila celou zimu, až jednou jsem přišla do stáje a někoho jsem slyšela. Ne hlas těch malých lidí ani nikoho jiného, ale mou dvounohou osobou, která se o mě starala. Branka do mého boxu byla otevřená. Chtěla jsem k ní jít a tak jsem udělala jeden váhavý krok dopředu. Jenže tam byl nějaký ostrý nástroj ( vidle). Uklouzla jsem a spadla na zem. Začala jsem se bát, to jsem nechtěla způsobit! Zazmatkovala jsem a chtěla se postavit. Ostrý nástroj mi poranil nohu. Byla to ta nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila.Postavila jsem se jen z velkou obtíží, na tu poraněnou nohu už jsem se nepostavila. Byla to strašná bolest. Jenže moje dvounohá ošetřovatelka, co mě měla tak ráda, ke mně přiběhla. Opět jsem spadla, bolestí a únavou.

Žena na mě celou dobu mluvila: ,, Nechtěla jsem odejít, odpusť mi to! Udělala jsem něco špatného a tak jsem musela odejít ze stáje „ Zbytek už jsem slyšela jen slabě. ,, Nikdy na tebe nezapomenu. Byla jsi ta nejstatečnější klisna, kterou znám! Měla jsi život těžký, ale byla jsi ohromně statečná! „

 Pocítila jsem chlad a přestala cokoliv vnímat. Otevřela se přede mnou zlatavá brána a já jsem začala vidět. Na konci stála moje maminka. Začala jsem cválat k ní. Ocitla jsem se na nekonečných zelených loukách, posetých lučními vonícími květinami a na stráních šuměla průzračně čistá voda. Dostala jsem se do nebe, zpátky tam, kde budu šťastná! Jen někdy mě trápí myšlenka, co dělá ta žena. Měla mě tolik ráda a teď se musí vyrovnat s tím, že už nejsem u ní stejně jako já se musela vyrovnat s mým oslepnutím. Jenže zůstanu navždy v jejím srdci a to je ten nejkrásnější dar, který vám člověk může dát!

 

Autor: Miroslava  Klusová - Pegaska  pony      

Třinec     2.3.2007

zpět