zpět

Temná propast

 Viki probudil hluk odhrabovače , který válčil se sněhem na cestě před domem. Se zívnutím se protáhla a šla se přes okno podívat,kolik toho dneska nasněžilo. Byla ukrutná zima, na cestách sněhové jazyky a led, větve stromů neustále praskaly pod tíhou sněhu a v závějích se nedalo chodit, natož jezdit na koni.

  Dneska je 1.prosince! Pomyslela si Viki. Byla zároveň šťastná i smutná. Hodila na sebe domácí oblečení, umyla si v rychlosti zuby a stáhla si do gumičky své neposedné husté vlasy. Pohodlně si sedla do křesla před počítačem a pustila si internet. Byla šťastná,protože ve své fantazii si představovala,jak dostává svého koně. Na internetu si najížděla na inzerci, kde si prohlížela poníky, kteří byli na prodej. Tak ráda by si nějakého koupila,ale kdyby její rodiče věděli, že má tak špatné známky v matematice a fyzice, nekupovali by jí ani chapsy, co má pečlivě uschované ve skříni. Sice věděli, že z matematikou je to horší a dokonce měla lepší známky než loňský rok, ale fyziku úplně nechápala. Neuvěřitelné vzorečky byli pro ní noční můrou.

   Postupně si projížděla celou stránku s poníky, až se ji zastavila ruka u jednoho krásného poníka. Poníka její představy.

Dlouho se na něho dívala, ale pak si jen otřela slzy, které ji stékaly po tváři. Vypnula internet a šla se převlékat do tlustého zimního oblečení, aby moha na koně.

   Už nějaký ten čas chodila k soukromému majiteli,na okraji města. Byl to její druhý domov. Měla tam nejlepší kamarádku Katrin, která se starala o poníka Siriuse. Viki jezdila a starala se o poníka jménem Triniti. Byla to malá ponička,často  s Katrin jezdily na vyjížďky. Teď se čas jakoby zastavil. Už ani Viki do stáje nechodila tak často, zatímco Karin měla stáj hned před domem. Někdy jí to záviděla, ale pak si vždycky řekla,že DOMA JE DOMA.

   Viki se řítila po schodem rodinného domu, aby se nasnídala. Vzala si volské oko, kterou zrovna její maminka, paní Filipová, čerstvě udělala. Nakrájela si chleba a sotva nevylila čaj.

 ,,Kampak tak spěcháš prosím tě?“

,,Na koně“

,,Pak mi ale ukážeš žákovskou“

„Jo jo“

Prohodila Viki, aniž by si uvědomovala, že má tak špatné známky…snad na to její maminka zapomene.

 

Triniti byla dneska divoká. Sotva ji Viki vyhřebelcovala její hustou zimní srst už zapínala sedlo, zatím  co přišla Katrin.

,,Čauki“ Prohodila a s úlevou dotáhla zápinku.

Katrin ji zamávala na pozdrav a rychle vyhřebelcovala Siriuse. Měl mnohem řidší srst,takže se i v zimě trochu leskl. Katrin ho rychle nasedlala a nauzdila. Viki Triniti taky nauzdila a za chvíli byly dívky připravené vyjet.

  Byla velká vichřice, ale dívky to neodradilo. Jeli do lesíka a tam si po lesní cestičce i pomalu zacválaly.

,,Mamka po mě chce žákovskou.“ Zesmutněla Viki a pobídla Triniti ke klusu.

,,Jo? No,já jsem si známky zlepšila. Dokonce mi mamka slíbila na Vánoce Siriuse.“ Dívky se na sebe usmály, ale Viki začaly pálit oči a udělalo se jí sucho v krku. Za chvíli začne brečet.

,,Kdo bude první u támhle toho stromu?“ Zachraptěla,aby zahnala pláč,ale než stačila doříct slovo ,oba dva koně se mírným cvalem vydali k obrovskému buku. ,,Já!“ Zvolala Katrin a pochválila Siriuse. Triniti taky obdržela pochvalu od Viki. Viki si připadla na nic. Na koních se jí nedaří a známky jsou čím dál tím horší. Ať tahle vyjížďka neskončí. Přála si, aby její matka nikdy neviděla známky v žákovské a objala Triniti kolem krku. ,,Asi tady dlouho nebudu. Ale já si známky zlepším, slibuji!“ Pak dívky vyrazili klusem k nedaleké studánce.

Jeli uvnitř lesa  a najednou uslyšela Viki výkřik. Bude si ho pamatovat do smrti… Otočila se a uviděla Siriuse, jak se propadá do jámy  a slyšela jenom ten výkřik, plný bolesti, strachu a smrti. Pak uslyšela jenom párkrát zaržát Siriuse a pak nastalo ticho. Smrtelné ticho. Opatrně slezla s koně a šla po stopách Triniti, aby se neprobořila do jámy. Nevěděla kde končí ani jak je hluboká. ,,Katrin?Katrin!“ Nic se neozvalo,jen tiché pomoc.Viki nahlédla do jámy a oči se ji zalily slzami. Viděla Siriuse,jak bez žádné známky života leží na konci studny.Byla už na něm značná vrstva mokrého sněhu.Pod ním ležela Katrin.Pod jeho váhou si nedovedla představit,jak by někdo dokázal vyváznout bez zlomeniny. Rychle nasedla na Triniti a klusala na lesní cestu. Musí někoho najít. Dávala si pozor, aby se Triniti nic nestalo a klusala dál. Co když je Katrin mrtvá? Ne to ne….To snad ne…

 

...Viki se ohlédla po zasněžené aleji, která vedla k srubovým chatkám na kraji města. Triniti ihned pobídla a rozjela se k chatkám. Je to mnohem blíž, než kdyby jela zpátky do stáje nebo k jiným rodinným domům. Po chvíli zabočily na úzkou cestičku, lemovanou zasněženými větvěmi jehličnanů, které se zdály jako pocukrované. Viki jemně šimraly po tváři a bylo to až k smíchu, ale v takové situaci se prostě nemohla smát. Šlo tady o život. A musí udělat co je v jejich silách. Triniti klidně cválala a nakonec i ona sama ihned zabočila k první srubové chatce. Pokud si Viki dobře vzpomíná, žije tady pan  Hoffman se svou paní. Je myslivec a tak má chatku nejblíže k lesu než kdo jiný.

 Okamžitě seskočila s Triniti a nechala ji stát volně před srubem. Věřila ji natolik, že ji nechá bez uvazování, v takové situaci by ji přece Trin snad neutekla! Zazvonila na zvonek a čekala, než ji někdo otevře. Prosím ať jsou doma, prosím. Žadonila si Viki v duchu a zaťala pěsti, až ji zbělaly klouby. Najednou uslyšela silný mužský smích a příjemný hlas paní Hoffmanové. Otevřely se mohutné dřevené dveře a na Viki dolehlo příjemné teplo ze srubu. ,, Ale Viktorie! To je nádherné překvapení, že si za náma přišla, co tě k tvé návštěvě vede? Nechceš čaj nebo kakao?“ Nepřestávala mluvit paní Hoffmanová a pan Hoffman, který stál hned vedle ní, si uhlazoval svůj hustý knír.

,, Ne, nepřišla jsem na návštěvu, ale moje kamarádka v lese, spadla do nějaké díry i s koněm! Prosím , zachraňte ji!“ Začala až hystericky řvát Viki a začaly se ji kutálet slzy po tváři. Ukázala zkřehlou rukou, zmrzlou zimou, směrem k lesu.

,,Bože můj, Edwarde! Zavolám pomoc a ty s ní běž! Rychle.“ Nasadila panu Edwardu Hoffmanovi mysliveckou bundu a běžela k telefonu.

,, Tak pojď. Musíme jednat rychle. Zatracení pytláci.“ Rozčiloval se pan Hoffman a dal se do pomalého běhu. Viki se vyšvihla do sedla a klusem se hnala za panem Hoffmanem. Když k němu dojela, trochu sípal a občas pokašlával, ale nevzdával se a nepovoloval v běhu. Vůbec spolu nemluvili a každý myslel na něco jiného. Možná se pan Hoffman v duchu rozčiluje na pytláky,  kteří za sebou takové jámy nechávají,  aby do nich lovili zvěř. Ale Viki zžíral pocit, že by její věrná přítelkyně a Sirius …ne na to nesmí myslet! Brzy doběhli na alej a po chvíli odbočili na lesní cestičku, kde stopy, které před chvílí za sebou Triniti nechala , nebyly vůbec znát. Hustě sněžilo a byla zima. ,,Tak kde leží ta tvoje kamarádka?“ Zeptal se hned pan Hoffman a ohlédl se po ní. ,,Tady, za tím keřem!“ Zaskřehotala Viki, která byla na pokraji svých sil. Pan Hoffman se pečlivě podíval na jámu a spolu s Viki nevěřili svým očím. Sirius stál! arin seděla shrbená vedle něho a tiše mu zpívala. Viki se do očí nahrnuly slzy a tiše zašeptala: ,,Jsi v pořádku?“ Karin se podívala nahoru a Viki přivítala s úsměvem , mírným, ale vyrovnaným. ,,Bolí mě celé tělo, ale Sirius je v pořádku, představ si to!“ Radostně se zasmála a už už se chtěla postavit, když ji silná bolest strhla dolů. ,,Počkej, pro oba dojede pomoc. “Viki se ale také usmála! Pokud jsou oba při vědomí, tak ještě nic není ztraceno! ,,Hned pro tebe přijede sanitka!Vydrž!“ Pan Hoffman utíkal na alej, aby  džíp , který přijede místo sanitky mohl poznat, kde je zraněný. ,,Katrin, musím odvést oba koně do stáje , ale za tebou přijedu do nemocnice, slibuju! “ Viki se otočila a vyhoupla se na Trinitin hřbet. Lehkým klusem se vydala na alej, slyšela jak houká siréna a ještě na aleji poděkovala panu Hoffmanovi, že jim poskytl pomoc. ,,Moc Vám děkuji!Jsem Vám tak vděčná. Teď půjdu odvést koně do stáje a pak se za Katrin stavím do nemocnice. Zavoláte mi, kde leží?“ Usmála se unaveně Viki. ,,Samozřejmě, ale asi spíš Elza, moje manželka, já tady budu pomáhat s vyprošťováním. “Viki ještě jednou přikývla na rozloučenou a vyrazila klusem ke stáji. Je tak unavená.

  Ve stáji koně vyčistila, nasadila deku a nakrmila je. ,,Díky Trin. Díky za všechno! Jsi moje zlato!“ Políbila ji na malou hvězdičku a utíkala za majitelem. Bude mu muset hodně vysvětlovat. U majitelky si vyslechla velké kázaní, pak ale Viki pochválila za pomoc a nabídla ji čaj a sušenky. Viki odmítla. Nemůže se tady zdržovat, doma ji čeká telefonát. Rozloučila se a co ji ještě poslední síly stačily, utíkala domů. Doufám, že neusnu. Pousmála se Viki, ale hned jak přišla domů, si dala teplou koupel , maminka ji udělala špagety a pak se Viki položila na sedačku před televizí. O pár minut později usnula.

 

,,Viki! No tak zlatíčko vstávej!“ Zatřepala s ní její maminka a podávala ji telefon.

,,Ano?“ Vyštěkla rozespale Viki a zívla.

,,Vikinko, no ahoj. Doufám, že ses dobře vyspala. Promiň, že jsem ti nezavolala včera.“ Slyšela ze sluchátka paní Hoffmanovou. Viki si ani nevšimla, že prospala celou noc. Podívala se z okna a  pod jasně modrou oblohou se rozprostíral sněhobílý park. Je ráno, uvědomila si.

,,Jsou všichni v pořádku?“ Zeptala se hned  Viki a rozespale vstala.

,, Sirius se nachladil, ale jinak je prý v pořádku! Zázrak... a ta malá dívčina si zlomila nohu a ruku. Musí trpět velikými bolestmi. No, Edward říkal, že ti mám říct číslo pokoje. “ Odmlčela se paní  Hoffmanová a bylo slyšet,  jak si vytahuje papírek s číslem. ,,28“  ,,Děkuji, hned ráno se z ní stavím! Nashledanou “ Rozloučila se s ní. Viki položila sluchátko a usmála se na svou maminku. ,,Jsou celkem v pořádku. Jen Katrin to odnesla dvěma zlomeninami. Můžu za ní dneska jít? A nemusím do školy?“ Rozchehtala se Viki a přitom začala hlasitě kuckat. ,,No s takovou do školy nepůjdeš. Ale pro jednou s takovým kašlem bys za Katrin jít mohla, ale nesmíš na ni kuckat!“ ,,Díky mami!“ Vyjíkla Viki a skočila ji do náruče.

Když se dobelhala do kuchyně a zakousla se do chleba s pomazánkou, zamyslela se. Vlastně ani nemusela dávat své matce žákovskou! Jak úžasné pomyslela si, ale přitom už myslela na Katrin. Doufala, že netrpí velkými bolestmi.

 

Viki se procházela po nemocničním dětském oddělení a se zájmem si prohlížela všechny čísla pokojů.25, 26, 27 á 28! Zaradovala se Viki a honem strčila do dveří. ,,Ahoj Katrin!“ Skočila ji kolem krku a byla štěstím bez sebe. ,,Ahoj…au dej pozor!“ Katrin si pohladila zasádrovanou ruku a pak se obě dívky rozesmály.

A to si tak Viki přála , aby ta vyjížďka nikdy neskončila!

 

 

Autor: Miroslava  Klusová - Pegaska  pony      

Třinec     15.2.2007 a 15.3.2007