Donar

Tady Donar lidičky! :o) Když jsem viděl svou paničku jak furt nemá čas, rozhodl jsem se, že vám povyprávím svůj příběh já sám.

Mé jméno je, jak už jsem říkal, Donar, je mi sedm let, a od lidí slýchávám, že jsem krásný tmavý hnědák. Plemenem budu nejspíš Anglický plnokrevník, mám taky ty nepotřebný papíry o svým původu, ale na nich si moje panička vůbec nezakládá. Miluje mně (a všechny moje kolegy) i bez papírků a stejným dílem. Tu její lásku mám na ní moc rád. Víte, já lidi před tím příliš „nemusel“, popravdě jsem vás lidičky hodně nesnášel když jsem byl ještě malý. Narodil jsem se, jak jinak ve stáji, v temné, vlhké, špinavé stáji. Když jsem se jen občas dostal ke své mamince (která před lety běžela parkur), abych si srknul mlíka, vždy mi něco namlouvalo, že tohle nemůže být opravdový koňský domov. „Pán“ majitel i s jeho pacholky nám, ani ostatním koním neměnil podestýlku, pod nohama nám to jen tak klouzalo špínou, byly dny, kdy jsme neměli co pít, ani žrát, já jako malé hříbě jsem viděl ostatní koně, včetně své maminky, nelidsky trpět. Pak, když i přišel majitel, ve stáji nadělal jenom křik, řval na koně, které když ho viděli, začali se vzpírat a kopat v boxu. Nebylo to jen jednou, že ten pán popadl vidle, klacek, nebo cokoli co mu přišlo do rány a mlátil nimi ostatní koně. Když jsem trochu povyrostl, zacházel se mnou rovněž tak. Dodnes mám pár jizev po těle. Pán majitel mně chtěl začít přijíždět, když mi bylo něco méně než dva roky. Pamatuji si také moji první „vycházku“ na lonži. Pán majitel na mně hned ráno (v ten den nás ani nenakrmil) nešetrně ponavlíkal všechny potřebný věcičky a mazal se mnou do kruhu. Tam bylo bláta…, celý týden před tím pršelo. Nebyl jsem vůbec zvyklý na žádné postroje, železa v hubě, ani nic podobného, vadilo mi, že tenhle nicka, který týrá mé soukmenovce, mně teď tahá za koutky jako šílenej, dlouhý lonžovací bič lítá po celém kruhu a dopadá jenom a jenom na mně. Nechal mně běhat po kruhu v stálém tempu asi padesát koleček a to nekecám. Pacholkovi říkal něco o tom, že prý „ať se to mladej naučí hned a všechno“, že prý nemá čas se při mně zastavovat v tréninku. Musí ze mě vyrůst opravdický sportovní kůň, abych na sebe mohl vydělat co nejvíc.

Tak jsem rostl. Navzdory nedostatku potravy, dost rychle. V tréninku jsem však byl k ničemu. Už jako malý jsem mněl nervy v pytli, kousal a kopal jsem. Navíc bylo mou doménou i kozlování. Nesnášel jsem majitele a všechny lidi. Byl bych je všechny do jednoho rozdupal na kopytech i s těmi jejich bičíky, klacky a zárodky tyranského počínání!  Byl bych jim nedal nažrat a napít, kopal a bil bych je v ohradě!

V jedno letní odpoledne jsem stál jako ostatně celý život v boxu, klkáním a prošlapováním na místě, jsem si krátil dlouhou chvíli. Napadlo mně, že bych mohl začít okusovat kovové tyčky, které jsou na boxu. Tak jsem začal. Nejdřív jsem jen malinko pootevřel pusu, jazykem olízl to zábradlí a pak jsem se s chutí zacvakl. A pak…pak přišla rána jako z děla! Zajiskřilo se mi před očima a mněl jsem pocit, jako by mně někdo nebo něco srazil hluboko do zemně. Přišla tupá dotěrná bolest a ten „někdo“ nebo „něco“ byl můj majitel, který s lopatou v ruce stál před mým boxem a řval a řval a řval něco jako, že „no paráda, další kousavej netvor, který mi tu bude ničit box!“ Dostal jsem tedy lopatou přes čumák – to byla ta rána a děsná bolest. Pán majitel držel nástroj zkázy pořád v ruce a už se řítil do mého boxu. Z jeho korpulentní postavy jsem mněl strach už od mala. Jenomže teď jsem se loučil se životem. Ten člověčí blázen mně tu teď zatratí a bude to před tím jistě děsně bolet. Už byl u mě v boxe a začal natahovat ruce s lopatou. V tu chvíli jsem se rozhodl – buď on, nebo já a všechny ostatní koně! Trefil mně do krku, tak jsem se začal stavět na zadní a hrabat kopytama ve vzduchu. Zřejmě jsem ho praštil, protože pán majitel zařval jako zvíře, co jsem mu jen přál. Chtěl mně uhodit podruhé, jenomže v tom okamihu se ve dveřích stáje na opačném konci než byl můj box, zjevila nějaká mladá pani v jezdeckých rajtkách a něco zařvala až tak mocně, že můj pan majitel ztuhl. Já jsem však nepřestával a dojížděl jsem na něho jak to jen bylo možný. On taky hned vyběhl z mého boxu a šel se hádat s tou paní. Něco si živě vysvětlovali, až se ta paní doslovně odrazila od země a plná gestikulačních prvků přešla stájí až ke mně. Musel jsem v té chvíli vypadat neblaze, dokonce děsivě, se smrtícím pohledem v očích jsem ještě párkrát kopl do dveří od boxu, aby i tenhle ženský človíček hned poznal, že mám sílu a mohu mu ublížit, když budu chtít. Lidi jsou stejní! Opakoval jsem si pořád dokola, když se na mně němě dívala. I tahle ti chce jen ublížit! Co na tom, že nemá metrák jako pan majitel, co na tom, že má dlouhé vlasy, tak podobné naši hřívě, co na tom, že se na mně lítostně ale přitom pevně, nebojácně dívá? Je to jedna z nich! Člověk, tudíž nebezpečí!

Za chvíli, když jsem se uklidnil, vyšli oba človíčkové ven ze stáje a já je slyšel, jelikož jsem mněl box poslední v řadě a hezky v průvanu. Mluvili něco o nějakých jatečních cenách a o mé mamince, která chřadla pár boxů ode mne. Smířil jsem se s tím, že už nikdy nebudeme spolu, ani v ohradě (protože kromě lonžovacího kruhu a malé jízdárny, kde se jenom dřelo a dřelo, jsme žádný výběh nemněli).

 

 

Pořádně nevím a nerozumím co se stalo, ale najednou jsme já a moje maminka, oba spolu putovali v nějaké divné bedýnce někam pryč. Dnes už vím, že jsme jeli v přepravných boxech k naši nové majitelce. Stala se jí ta paní, která mně jedného dne zachránila před lopatou a majitelovým vztekem. Koupila i mou maminku – prý na dožití a my se teď oba proháníme po nádherné zeleňoučké pastvě s ostatními koňmi. Když začne lít, nebo je venku jinak hnusně, zajedeme pod přístřešek, nebo nás Verča (to je naše majitelka) ustájí a mně i moji maminku ohromně teší, že kdykoliv máme čerstvou vodu, ve výběhu je spousta čerstvoučké trávy, nebo taky křupavé seno a je li ode mne víc požadováno v tréninku, nebo když se chystám vydat mnohem víc energie (třeba když skáču parkur), servírují mi taky oves, otruby, dokonce nějaké moderní křupky, které jsem doposud neznal a říkají jim „granule“. Taky jsem se seznámil s takovým jakoby kamenem, který ostatní koně lízali. Tak jsem zkusil i já a bylo to slané a chutné.

Víte lidičky, dnes jsem úplně jiný, než jaký jsem býval. Verča mně naučila spoustu věcí a když jsem zlobil (co jsem z počátku dělal hrozně moc často…), nikdy ale opravdu nikdy mně neuhodila. Říkala, že co mně nedovede naučit ona, udělají za ni její koně ve výběhu. A taky mněla pravdu. Jó, bič taky používá, jenomže ním nemrská mně, ale ho jenom nechá dopadat za mýma zadníma nohama – víte, to když mně lonžovala. A nebo zkoušela ním kroužit nad mou hlavu, prý jestli se budu cukat a lekat. Taky že jsem se cukal. Kdyby jen to. Párkrát  přede mnou při „resocializačním“ výcviku (jak ona nazývá program, kterým dává dohromady zejména naši psychiku) musela utéct z ohrady. Byl jsem i na ni hodně zlý. Taky jsem uměl hóóódně vymýšlet. Když mně Verča přistihla při tom, jak se snažím propasírovat přes ohradu, a odíral jsem si při tom celý záda, málem ji trefil šlak. Neuhodila mně, ale zakřičela na mně, že prý nejsem formula s prvkami tanku, abych dělal takovou spoušť. A nezapomenu ani na to, jak jsem ji ve chvíli kdy mně vyváděla ze stáje, ukousnul takovou mini taštičku co mněla pověšenou na opasku, protože já byl smrtelně přesvědčen, že v ní má pamlsky. Pak jsem s tou taštičkou vzal roha a ona mně chudák musela nahánět po celým areálu. Když mně tehdy chytla, vynadala mi jako sobě rovnému, já ji vrátil oslintanou kapsičku a ona ještě na závěr zřejmě už jenom pro sebe, mlela něco o přibývajících šedinách ve vlasech – navzdory jejímu snad nízkému věku. Letos ji bude sedmadvacet let.

Víte, já pořád nechtěl uvěřit tomu, že vy lidičky umíte nás koně taky milovat, nejen bít. Dnes už tomu rád věřím. A tak vás chci závěrem požádat taky v jméně mé majitelky – snažte se nás chápat a milovat, my vám to tisícinásobně upřímně a rádi vrátíme, i když si sem tam rádi zakozlujeme, i když z vás touhou po pamlscích svlékneme vestu - patří to k nám :o)

 

 

Autor: Vera

Slovensko  26.3.2007

 

 

zpět