Jak jsem byla poprvé v koňském sedle

zpět

Chci tady napsat o tom, jaký byl můj první pocit když jsem seděla na koňském hřbetě.

Bylo mi asi 5 let a byl hezký slunečný víkend. Taťka se mě jako obvykle zeptal co bych chtěla odpoledne dělat. Nabídl mi, že půjdeme na koupaliště, nebo si hrát s panenkami na dvůr, pojedeme k babičce na zahrádku a jiné věci, které mi nabízel každý víkend. Jenže pak se mě zeptal jestli bych nechtěla jít do Hrabové povozit se na koníkovi. Byla to zcela neobvyklá nabídka a já přikývla, že bych chtěla jít na koníka. A tak jsme nasedli na kolo a jeli jsme do stáje vzdálené necelé 3 nebo 4kilometry. Těšila jsem se a vůbec jsem se nebála, ale pak jak jsme přijeli do té stáje mi taťka ukázal, že tady tento koník vozí velké děti a tady ten ty menší jako jsem byla já. Přede mnou stál obrovský černý kůň a když zaržál lekla jsem se. Bylo to nové poznání. Už jsem viděla hodně koní za můj věk, ale nikdy jsem žádného neměla na dosah ruky. A teď jsem se začala bát, ale nic jsem nedávalo najevo a odhodlaně šla s taťkou k pokladně zaplatit 5 koleček kolem malé jízdárny. Šli jsme si stoupnout do fronty a za chvíli jsem byla na řadě.Taťka mě posadil do sedla a nějaké 2 zcela neznámé holky mě vodily na tom velkém koníkovi.Strašně, ale opravdu strašně moc jsem se bála. Byl to zvláštní pocit, sedět tak vysoko a houpat se v koňském křesle. Najednou jsem se přestala bát a jízdu jsem si vychutnávala. Bylo to vážně krásné, ale pak jsem si uvědomila, že se vzdaluju od tatínka a začalo mi být smutno. Od narození jsem byla strašně moc vázaná na rodinu a měla ji ráda a najednou jsem od ní šla pryč. Tiše jsem se rozplakala a najednou si toho ta jedna holka všimla a povídá: „Neboj se, tatínek stojí tamhle za rohem a za chvíli ho zase uvidíš. Můžeš mít zvláštní pocit, sedět tak vysoko na koni, ale on ti nic neudělá, klidně si ho pohlaď, tento poník je hodný.“ Já se jmenuju Lucka a ty se jmenuješ jak?“ Snažila se mě uklidnit a já ji navzdory své stydlivosti odpověděla že mi říkají Martinka. Vedly jsme pomalý rozhovor a já už jsem věděla, že když tatínek zmizí, tak se za chvíli zase objeví, že mi ten koník Sunny nic neudělá a už jsem byla úplně klidná. Ničeho jsem se nebála. Nedá se vyjádřit jaké jsem měla pocity. Nejdřív strašné, potom zvláštní a nakonec krásné.

Od té doby jsme chodily do té stáje každý rok a už jsem se nebála ani poníků ani koníků a vždy jsem si těch 5 koleček náramně užila.

A po té první jízdě jsem mamku pořád otravovala, že chci jezdit na koni sama, že už jsem na to dost velká a byla jsem naštvaná, že mi to nechce dovolit.

Teď už jsem velká, je mi 12 let a příští nebo přespříští rok budu chodit do stáje a učit se jezdit a vypomáhat. Samozřejmě už chápu proč maka nechtěla mi, pětileté holčičce dovolit jezdit samotná a když si vzpomenu na tenhle příběh, tak se vždy usměju a vzpomínám na něj ráda a s úsměvem, nejen proto, že tento příběh je zvláštní, ale také proto, že patří mezi ojedinělé, které si z mého dětství pamatuju.

 

Autor: Martina Polamová

1.9.2009