Linett |
|
Byla jsem skvělá parkuračka. Excelentní. Než......vzpomínám si na ten den jako by to bylo včera. Závody, moje rozloučení s parkurem stupně L. Byla jsem na něj příliš dobrá. Vjela jsem s mou jezdkyní Nikolou, dcerou mého majitele a současně majitele další 5 parkurových koní, do kolbiště a davem se nesl potlesk....vychutnávala jsem si ho jako pokaždé. Najeli jsme na první překážku, Exelentně překonaná o 5cm nad ní. Překážka číslo 2. Skvělý skok, diváci i porota byli nadšeni. Skoky 3,4 a 5 potvrdily proč jsem šampionkou. Skok číslo 6....moje jezdkyně mi nedala úplně správný pokyn a tak jsem zaváhala, ale díky mému talentu a umění jsem překážku překonala. A číslo 7....údajně číslo šťastné, pro mne ani náhodou..... Moje jezdkyně i tentokrát zaváhala, však byla jsem připravená k brilantnímu skoku jako vždy....najednou se ale Nikola začala převažovat na pravou stranu a padat. Týden před soutěží měla vysoké horečky a jen co jí trochu teplota spadla, poslali ji se mnou na závody. Teď to neunesla a padala....zrovna jsem se chystala odskočit když sklouzla ze sedla a spadla. Otěže se jí však zamotaly kolem zápěstí a ona mě strhla na zem. Leželi jsme tam, obě neschopny pohybu. Jediné co jsem vnímala bylo hrobové ticho a příšerná bolest. Když Nikolu naložili na nosítka ke mě přiběhl veterinář. Po té mě také naložili na takové obrovská nosítka a nesli pryč. Píchli mi injekci a já najednou usínala.... Když jsem se probudila přední nohu jsem měla ovázanou a nade mnou stál veterinář. Něco povídal ale nerozuměla jsem mu, mluvil tiše. Pak odešel. Když jsem konečně osaměla pokusila jsem se postavit. Několikrát jsem spadla znovu na zem, protože opírat se o ovázanou nohu bylo víc než bolestivé, ale podařilo se. Stála jsem. Myslela jsem na budoucnost. Kdybych věděla! Po chvíli znovu přišel veterinář ještě s mým majitelem a několika pomocníky. Ti mi připli k ohlávce vodítko a vedli někam pryč.....do protějších stájí. Tam mě zavedli do boxu kde mě několika vodítky přivázali ke stěnám. Ničemu jsem se nebránila. Co mohlo být horšho? Smrt by byla jen vysvobozením. Vlastně jsem ji čekala. Nic takového. Veterinář mi ohmatával nohu. Byla to strašná bolest a tak jsem po něm několikrát kopla, ale nemohla jsem se moc udržet na 3nohách z níž jedna byla skoro nepoužitelná. Kousat jsem nemohla díky provazům poutajícím mě ke stěně. A tak jsem to vzdala. Zanedlouho to skončilo a všichni odešli. Ještě před tím mě ale odvázali a otevřeli mi dvířka do výběhu. Za stájí byl totiž připojený výběh sousedící s venkovní jízdárnou. Když jsem tam trénovala často jsem tam viděla koně. Belhala jsem se do výběhu. Tam jsem se napásla. Večer mi přinesli seno a granule s nějakou divnou příchutí...později jsem se dozvěděla že jsou to vitamíny. A tak ubíhali moje dny. Ráno krmení, kulhání ve výběhu...pak vyšetření vetrináře. Namazání hnusnou mastní a přivázání mě na 30minut ke stěnám abych si to nekousala....pak mě pustili a já se znovu belhala po výběhu. Tak to šlo celou zimu. Moje noha se pomaličku zlepšovala, ale jen pomaličku. Čas ve výběhu jsem trávila osamoceně, moji sousedé byli méněcení. Byla jsem parkurová šampionka a oni vysloužilci, koně pro rekreaci. Po zimě jsem už mohla normálně chodit i když jsem měla dny kdy to bolelo tak že jsem nevylezla z boxu. Jednou jsem se cítila tak skvěle že z boxu jsem vyklusala a běžela jsem rovnou ke stěně která sousedila s jízdárnou. Bojovně jsem zaržála. Všiml si mě majitel stájí a pár stájníků. Ukazovali na mě a smáli se. Asi dva ke mě přišli, poplácávali mě a lichotili mi. Dobývala jsem se ven, chtěla jsem přes překážky....přes ty které byli postaveny v jízdárně. Ale stájníci jen vrtěli hlavami, když pochopili co chci. "Holka," řikali mi " ty už skákat nebudeš. Buď ráda že si zaklušeš..." Ale já to nechtěla pochopit...jsem šampionka a musím trénovat...pusťte mě tam! Ržála jsem bojovně. Ale nic jsem nezmohla. Ohradal byla metr šedesát vysoká, a na to jsem, zvlášť bez tréninku, zatím neměla. Po tomto dni mě začali vodit na procházky do lesů, dokonce mě brali na ložn. Občas jsem si ve výběhu i zacválala, ale noha mě vždy rozbolela. Jednou na procháce nedávali pozor a nechali otevřenou jízdárnu. Měli jsme takové ty vodítka ne s karabinou, ale stačilo zatáhnou a vodítko se odeplo od ohlávky. A tak jsem trhla hlavou. Stájník se bavil s dalším a nestačil zareagovat. Běžela jsem do jízdárny cvalem a nevnímala bolest. Odrazila jsem se a přenesla přes malý křížek 20cm nad ním. Když jsem dopadala, noha se podmnou podlomila a já jsem ryla nosem v písku. Zůstala jsem ležet a byla v šoku. Nevnímala jsem jak pro mě přiběhli a cestu do stájí si nepamatuji. Ale co vím je že po tomto jsem ztratila smysl žít. Nemohla jsem skákat...tak proč mě tu nechávali? Každý den jsem pozorovala trénink jiných koní. Ale šampiona jsem tam nenašla. Přestala jsem ohrnovat nos nad ostatními koňmi z výběhu a přestala jsem snít o velkých závodech co vyhraji. Noha se mi nikdy neuzdravila i když jsem mohla cválat a dokonce jsem v kroku snesla zátěž jezdce, nemohla jsem skákat. Dokonce jsem nemohla ani klusat s jezdcem. Nemohla jsem nic! Soutěžení pro mě bylo vším bavilo mě jako nic jiného...slyšet ovace diváků.....trpěla jsem představou že už to nikdy nezažiju. Až jednou ráno ke mě přišli a místo bolestivé procedury mazání mi odstranili obvaz, a začali mě pořádně čistit. Užívala jsem si to, bylo to jako chystání na závod. Naleštili mi kopyta, zepletly hřívu. Vyvedli na dvůr kde čekal přívěs. Když jsem do něj nastupovala hlava se mi točila a stoupal ve mě adrenalin. Sice jsem nikde neviděla sedlo, uzdu, měla jsem jen svou nejkrásnější ohlávku na věšáku. Ohlávku kterou jsem měla na sobě při přehlídce nejlepších klisen parkuru stupně ZL. Jeli jsme asi hodinu. Nevadilo mi to. Vždy jsem lehce snášela cesty. Pak mě vyložili...a já se zachvěla při pohledu na nejměně deset diváku shromážděných kolem mě. Poplácávali mě a pokřikovali pochvalná slova. Byla jsem jako v ráji. Když je ode mě odehnali zavedli mě do prostorného boxu kde mi přeleštili kopyta a postříkali mě leskem na srst. Ale pořád nepřicházelo sedlo. Nikdo mi nerval hlavu dolů aby mě mohl nauzdit. Asi po půl hodině mě vyvedli z boxu a chodili se mnou dokola aby mě rozchodili. Noha se sem tam ozvala, ale ignorovala jsem to. Hlasy všech těch lidí které jsem si pamatovala ještě z dob mé slávy, pach koní a adrenalin mě nutili zapoměnout na bolest. Po chvíli mě zavedli do velké haly. Byla tam porota, a diváci. Spousty diváku. Všichni mluvili, ale když pořadatel vyhlásil mě jméno a vysypal ze sebe mou historii, diváci povstali a začali tleskat. Nikde jsem neviděla překážky a bylo mi to jedno. Vnímala jsem jen potlesk který patřil mě a pochvalná slova která diváci vykřikovali. Můj vodič se mnou několikrát obešel vyšlapaný kruh uprostřed jízdárny a pak se mnou celou dlouhou stěnu klusal. Porota mě hodnotila a v tu chvíli kdy si psali do svých notýsků a usmívali se, jsem pochopila. Když jsem se narodila mi veterinář předpovídal perfektní stavbu těla.....splnilo se to a nádavkem jsem dostala lesklou měděnou srst. Nikola jednou řekla svému otci že kdybych nebyla tak vyjimečná v parkuru nechala by mě přihlásit na výstavu. A tak se stalo. Byla jsem teď výstavním koněm. Tu výstavu tenkrát jsem sice nevyhrála, byla jsem až pátá, ale diváci se proti výsledkům bouřili a mnoho mnoho z nich by mě rádo viděla na prvním místě a to bylo pro mě důležité. Za svůj život jsem vyhrála několik výstav a získala zpátky svůj milovaný starý box v parkurové stáji. Když mi bylo 19 koupil mě jeden z mých bohatých obdivovatelů. Měl drezurní koně a na důležité závody mě vozil s sebou. Říkal že jsem jeho štěstí.
Autor: Michaela Valsová 12.8.2009 |