zpět

PRO KONĚ VŠECHNO

Je noc a já jdu jako tradičně přes ten děsivý dvůr a doufám že mě nikdo nechytí.Typické.Jenže já pro koně udělám všechno a ten starej páprda by mě stejně nedohonil tak co. Je to sice sobecké ale já to bez koní prostě nevydržím. Nemůžu za to že bydlíme v bytě a rodiče nejsou schopni mi zajistit opravdové ježdění. A proto teď chodím a zrovna jdu navštívit soukromou stáj Patrika Ševčíka., ,Ahoj miláčci!‘‘ zdravím koně. Oni mi pokynou na pozdrav a já se rovnou vydám k Zrzce, jak jsem pojmenovala tu malou kobylku z krátkýma nohama. Dám jí mrkev a ona zafrká. Pane bože! Mám takový dojem že slyším jak sem jede ten starouš. Radši se schovám tady za tu hromadu sena. Je to on. Už přijíždí na tom svým starodávným invalidním vozíčku a kontroluje všechny koně. Ach ne! Zrzka má oranžovou hubu! Snad si toho nevšimne., ,Iris, kdo tě krmil mrkví? Nepamatuji si, že bych to byl já.‘‘ řekl si pod vousy sotva zřetelně. No i když, pokud čeká že je tu sám tak se mu ani nedivím. Do háje, to seno tak strašně svrbí. Musím se poškrabat na lýtku…. Ševčík se otočil a možná to ani nevěděl ale díval se přímo na mne. Poté zamyšleně odjel a já pro jistotu ještě chvilku zůstala za senem a pak jsem se také odebrala domů

,,Mami,prosím. Když mi nechceš dovolit jezdit, tak mi kup aspoň vlastního koně.‘‘ přemlouvám matku už po 154. Dělám si totiž čárky.

,,Ne Miriam. Jízda na koni je příliš nebezpečná.‘‘

,,Co ty o tom můžeš vědět?‘‘

,,Tvůj dědeček jezdil.‘‘

,,Aha,t ak můj dědeček jezdil.A  kde je teď co?!‘‘

,,Zranil se. Na koni!‘‘

,,Mého otce do toho netahej.‘‘ přidal se do debaty táta.

,,Tatínku, kde je?‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Děda.‘‘

,,Nevím. Od té doby co ho sanitka odvezla z dostihové dráhy jsem ho neviděl.‘‘

,,A ani jsi o něm neslyšel?‘‘

,,Ne.‘‘ a tak můj táta ukončil debatu. Ale já se dnes vzdát nechci.

,,Mami, moc tě prosím.‘‘

,,Ne. Kdyby jsi ty koně měla aspoň ráda!‘‘

Já se nedechla ale nedokázala jsem nic říct. Má maminka, ona, ta co mě vychovala, mne poprvé za můj život zklamala. Myslela jsem že ví, co ke koním cítím. Prý ‚Kdybys je měla aspoň ráda‘! Bože!Rozhodla jsem se, že tuhle noc dám o sobě panu Ševčíkovi vědět.

 

            Tentokrát do stáje utíkám. Ve dvoře naschvál šlapu na všechny možné kořeny a trní aby mě starouš slyšel. Vběhnu do stáje a skočím ze sena rovnou dolů abych udělala hluk. Koně zaržáli a já jen čekala až Ševčík přijde. Otevírala jsem a zavírala boxy ale on nikde. A když už jsem byla u vrat,s  domněním že už nepřijde ozvalo se z opačné strany stáje:,,Myslíš že nevím že tu jsi. Vím to už celou dobu. Od tvého prvního příchodu sem. A neboj, jestli chceš, můžeš na Zrzce i jezdit. A nemusíš to přede mnou zatajovat.‘‘ řekl Ševčík., ,Já-já. Nevím co říct. Má máma mi to nedovolí. Už sem nechci chodit po-potají.‘‘ ,,Neboj.S  tvými rodiči to vyřeším já. Vždyť ty jsi přece má jediná vnučka ,Miriam.‘‘ Já tady teď stojím a koukám na toho dědka s otevřenou pusou. Ano je to dědek, tedy dědeček. Můj dědeček. Vrhám se mu kolem ramen a objímáme se.

 

            Už jsou to dva roky.Teď i s rodiči bydlím tady, u dědy a sedím se Zrzkou pod stromem. Je to tu nádhera a matka konečně chápe jak moc koně miluji. Trénuje mě děda a říká že jsem moc talentovaná. Zrzka si zrovna vedle mě lehla a vyválela se v blátě. Tak a já jdu hřebelcovat.

 

Autor: Monika Waisová

8.7.2009