|
Bylo nádherné ráno a já jsem kráčel po svěžím zeleném trávníku a od mé kaštanově hnědé srsti se odrážely příjemné sluneční paprsky.Na mém hřbetě seděl můj žokej a nějaká dívka mne vedla za ostatními koňmi. V rozhlasu zaznělo mé jméno.Vstoupil jsem do startovního boxu. Už je to tady.Stojím a čekám, až se přede mnou otevřou vrátka a já, i se svým žokejem budu moct vyrazit plnou rychlostí vpřed.Jsem nervózní, jako před každým svým dostihem. Všude okolo je hrozný hluk. Je slyšet nervózní řehtání a ržání. Někteří koně se vzpouzejí, frkají a já začínám být čím dál tím nervóznější. Zazněl startovní signál a vrátka na všech boxech se současně otevřela.Vyrazil jsem plnou rychlostí.Můj žokej mne začal přibrzďovat abych se neuhnal hned na začátku a mněl sílu předběhnout ostatní koně před cílem.Bylo slyšet povzbuzování díváků. Volali i na mě! Volali mé jméno! Chtěl jsem běžet rychleji, ale on mi to nechtěl dovolit. Přišla první překážka a já jsme se energicky odrazil od země, přenesli jsme se jako bychom letěli. Byli jsem pátí ale já chtěl být lepší. Chtěl jsem jim ukázat, že mám na víc než na páté místo. A tak i přes odpor mého žokeje, mého přítele, který pro mě chtěl jen to nejlepší jsem začal zrychlovat. Už jsem dotahoval vedoucího koně, už chybělo jen necelé půl délky, když v tom se to stalo. Něco mi vletělo do oka, možná muška, nebo kousek hlíny který odletoval od kopyt koně přede mnou ale strašně mně to polekalo najednou se mi zvrtla noha a já ucítil velkou spalující bolest, která mi vystřelovala ze zadní nohy do celého těla. Začal jsem pomalu ztrácel rychlost. Chtěl jsem běžet rychleji, ale nemohl jsem. Ta bolest mi to nechtěla dovolit. Upadl jsem a můj žokej ze mne rychle slezl a snažil se mi pomoci.Zvedl jsem se ze země a chtěl jsem utéct. Nechápal jsem co se stalo.Proč mne ta noha tak bolí. Proč nemůžu běžet dál? Najednou se mi podlomily všechny nohy lehl jsem si do příjemně chladivé trávy, která tišila tu horkost, sušila ledový ale zároveň vroucí pot, který mne obléval... a můj žokej na mne začal mluvit. V očích se mu leskly slzy. Zvedl jsem hlavu a otočil se na něj díval se na mne, slzy mu začaly téct proudem po tváři. A já jsem pochopil. Myslel si že je to jeho vina. Chtěl jsem mu nějak říct nebo aspoň naznačit že to není jeho chyba.Ale už jsem neměl žádnou sílu a hlava mi znovu klesla k zemi.On mne objal a prosil mne ať mu to odpustím. A já jen tiše zaržál. Sběhli se kolem mne veterináři a jeden muž ho ode mne odtrhl a odváděl ho pryč. Cítil jsem jak jeho ruka opouští mou šíji. Z posledních sil jsem se po něm ohlédl. Chtěl jsem aby u mne zůstal.Šel se svěšenou hlavou pryč a ten muž ho konejšivě plácal po zádech a něco mu říkal. Tiše jsem na něj zaržál a on se po mně ohlédl. Naše pohledy se naposled setkali. Ucítil jsem velký chlad a moje hlava bezvládně klesla k zemi. Naposled jsem vydechl a ucítil hrozně velkou bolest. pevně jsem zavřel oči a celé mé tělo bylo napjaté jako struna najednou povolilo. Začal jsem padat někam do hlubin nic mne netrápilo...nic jsem necítil....
Otevřel jsem oči a rozhlédl se okolo. Byl jsem na velké louce která neměla žádný plot. Byl jsem šťastný ale zároveň nešťastný zmateně jsem se okolo sebe rozhlížel a spatřil jsem velké stádo koní, kteří mne vítali a já se za nimi rozběhl.... ale to už je jiný příběh.
Věnováno všem dostihovým koním kteří zemřeli na dráze.
autor: Kristýna Dvořáková v Radějově 28.6. 2009 |
Za vítězstvím |