Ahoj, jmenuji se Markéta a je mi 14 let. Bylo to na konci sedmé třídy, když se mě kamarádka zeptala, jestli bych se nechtěla jít podívat na zdejší školní statek na koně. Ani chvilku jsem neváhala a šla jsem.

Hned na první pohled jsem se do koní zamilovala. Pomalu jsem začala přemlouvat mamku, aby mi dovolila jezdit. Ovšem to se mi nedařilo. Mamka se totiž koní strašně bojí a bere je za nebezpečná zvířata, u kterých se nikdy neví, zda se splaší.

  O to více jsem měla radost z toho, že mi povolila jet na koňský tábor o prázdninách mezi osmou a devátou třídou. Už od března jsem se těšila, ale zdálo se mi, že čas utíká pomaleji než kdy jindy. Ale konečně tu byla, ta vyčkávaná sobota – 29. června – a já nasedla do auta za mojí kamarádkou a vyrazili jsme směr Říčany. Vše jsem si představovala tak, že až v sobotu přijedeme, tak se jen tak seznámíme. Myslela jsem, že na koně se posadím tak v neděli a někdy ve středu, ve čtvrtek bych možná mohla začít klusat. To jsem se ovšem mýlila.

  Když jsme dojeli na místo ani jsem se nenadála a už jsem seděla na koni. Hned první den jsem se naučila spoustu nových věcí, jako je čištění koně a s trochou pomoci jsem koně i osedlala a nauzdila.

Každopádně jsem si uvědomila, že opravdu platí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Tak skončila sobota a já ani nemohla dospat do příštího dne.

  V neděli ráno byl plánován výcvik. Ten proběhl v pořádku a odpoledne následovala moje první vyjížďka. Vzala jsem si klisnu Sonetu a jako druhá jsem vyrazila za prvním hřebcem Tornádem. Po asi deseti minutách instruktor David jen tak bezvýznamně oznámil: Tak co, můžeme začít klusat? Nevěřila jsem vlastním uším, ale souhlasně jsem přikývla. A najednou to přišlo, Tornádo zrychlil tempo a já najednou klusala. Byl to krásný pocit, i když trval snad ani ne minutu. To ale nebylo všechno, když jsme začali klusat podruhé, přešli jsme znenadání i do cvalu. Nemohla jsem se ubránit a začala se smát. Byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Vítr mi cuchal vlasy a já myslela, že se radostí zblázním. Když jsme opět přešli do kroku David prohlásil: Tak, a teď už umíte i cválat. Zbytek vyjížďky proběhl hladce a já si koně zamilovala ještě více. Další dny byly stejně skvělé a možná ještě více, neboť v pondělí přijela jakási Míša s dvěma koňmi. Gastonem a Heidy. Míša studuje v Chuchli a Gaston byl cvičený na voltiž. A tak jsem místo ranního tréninku pracně vylezla na Gastona a pevně se chytila madel. Míša se zeptala, jak dlouho už jezdím a já jí pyšně opověděla: Už třetí den. Bylo to skvělé. Některé cviky sice byly obtížné, ale zároveň jsem se musela naučit jak nejlépe udržovat rovnováhu. Když Míša prohlásila, abych si stoupla, jen jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. To snad nemyslí vážně, pomyslela jsem si. Ale nebylo to tak hrozné, jak to znělo. Jen by mě zajímalo, jak by se asi zatvářila mamka, kdyby mě viděla stojící na hřbetě velkého koně a ještě v kroku.

  Jelikož bylo krásné počasí, rozhodlo se, že ve středu pojedeme plavit poníky. Těšila jsem se a rozhodla se, že si nevezmu sedlo a pojedu bez něj. To byla chyba. Když se začalo klusat, nenapadlo mě chytit se hřívy a ani jsem se nenadála a už jsem se kutálela z meze dolů. Jen co jsem dopadla, zvedla jsem se a začala se smát. To mě ovšem rychle přešlo, protože jsem viděla, jak můj poník Šošon mizí za dalšími koňmi. Rychle jsem se vyhrabala z meze a vyběhla za poníkem a po chvíli jsem ho chytila. Ale den ještě nekončila a my právě přijeli k rybníku. Jenže ani jednomu z poníků se do vody prostě nechtělo a tak Šošon ztvrdnul na jednom místě po kolena ve vodě a nechtělo se mu ani víc do vody, ale ani ven. Po dlouhém přemlouvání se podařilo a konečně jsem byla na břehu. Poprosila jsem Davida, aby mi Šošona podržel, než si obléknu tričko. Když jsem tričko převlékla přes hlavu a otočila se, viděla jsem nepříjemný pohled.  Mokrý Šošon asi neměl co na práci a tak ho nenapadlo nic jiného než se vyválet v suché hlíně. No měli jste ho vidět. Z plaváka byl rázem tmavý hnědák. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla mokré plavky ani mě nenapadlo znova na hnědého poníka vylézt a zpátky do stájí už jsem ho jen vedla:). Hned večer jsem se celému dnu společně se všemi řádně zasmála.

  Ale celý týden uběhl jako voda a byla tu sobota a nastalo loučení. Jen těžko se mi odjíždělo. Odvezla jsem si tolik zážitků, vědomostí a objevila jsem i nové kamarády. Nyní už jsem přihlášená na další tábor v roce 2009. Tímto bych také chtěla poděkovat Vlaďce K., které patří všichni koníci a celý tábor zařizovala. Velké díky také patří instruktorům Páje, Míše, Davidovi a Jítě. A samozřejmě nejlepší klisně pod sluncem, Sonetce, která mě naučila vše, co umím. Díky.

 

Autor: Markéta Němcová,

Humpolec

27.5.2009

Tábor snů

zpět