Úvod – kéž bych tě slyšela
„Kam jdeš Martino?“ Řekla přísně mamka a podívala se na mne. „Jdu si zajezdit na Amorovi.“ Amor je krásný valach plemene Quater horse. Pravidelně na něm jezdím. Každý druhý den máme tréninky s koňmi. Moje mamka nemá ráda ježdění proto, že tam jsem každý den. Pak se zlobí, když dostanu špatnou známku ve škole. Někdy mi i vyhrožovala, že mi ježdění zakáže. Musím s tím něco dělat, přeci nemohu přestat jezdit! To taťka ten je jiný. Tomu ježdění vůbec nevadí, a se školou mi pomáhá jak jen to jde. „Už zase jdeš do té stáje?“ Mamka mne vytrhla z přemýšlení a ve mne to cuklo. „ Ano jdu, nevím kdy se vrátím“ Rychle jsem si sbalila jezdecké oblečení, helmu a boty a zmizela jsem ve dveřích. Mamka za mnou běžela, ale viděla, že jsem daleko a nedoběhla by mne, proto vykřikla: „Hezky si tu jízdu užij, možná je to tvá poslední jízda.“ Mamku jsem už neslyšela, protože jsem nastupovala do autobusu. Jenže kéž bych ji slyšela…
Poslední jízda
Hned jak jsem přiběhla do stáje, spatřila jsem kamarády, kteří se připravovali na hodinu. S úsměvem jsem je pozdravila a šla přivítat Amora. Amor patřil stáji, kéž by byl však můj. „Ahojky Amorku“ Usmála jsem se na nejúžasnějšího koníka na světě a šla se připravovat na jízdu. Náš trenér vždy vyžaduje zodpovědnost a starost o stájové koně. Nemá také rád, když někdo kvůli ježdění zanedbává školu, tak jako já. Nasedla jsem na Amora a vyrazila vstříc dnešnímu tréninku.
„ Trochu se s koníky proběhněte, a utvořte zástup podél této čáry.“ Trenér ukázal na dlouho bílou čáru vedoucí podél stáje. Byl to dobrý trenér, avšak přísný. Jezdil na koni jménem Ďábel. Vyhrál už několik závodů.
Začala jsem se s Amorem rozbíhávat, a zařadila se vedle ostatních členů oddílu.
Trénink probíhal bez problémů, v klidu. Vždy se na další trénink velmi těším. Postarala jsem se o Amora, zavedla jsem ho zpět do boxu, a šla se převléct. Mamka na mne zase čekala před stájí, jako obvykle. Celá unavená jsem nasedla do auta a poslouchala ji: „Tak co? Jakpak sis zajezdila naposled?“ To naposled tak zdůraznila, že mi málem zaskočilo jablko. „Já už nebudu jezdit? To ne! Já nemohu přestat jezdit mami! Prosím já chci jezdit!“
„Ve škole máš čím dál tím horší známky, jinak to nejde, a dost. Až si zlepšíš známky, tak budeš zase jezdit. To se ještě uvidí ale kdy. Zatím nesmíš do stáje.“
„Ale mami,…“ po tvářích mi stékaly slzy smutku a tísně. „Konec, už se o tom nebudeme dál bavit.“
Učení, učení, a ještě jednou učení
Je to pro mne utrpení, maminka mne nutí se pořádně učit a tatínek mne každý večer ještě pilněji zkouší. Už mně to začíná vadit, ale dělám to přeci pro koně!
Nikdy jsem se neučila zas tak špatně. Měla jsem jen za 7 let ve škole pět pětek. Čtyřek jsem měla jen opravdu maličko, zhruba 2. Za to trojek bylo víc. Ach jo… Už jsem měsíc bez ježdění, dostávám více jedniček než je u mne obvyklé, a stýská se mi po Amorovi, vůni sena, a vůbec, po celé stáji.
Za dveřmi se náhle ozvalo slabé ťukání. „Dále.“ Řekla jsem, a čekala až dotyčný vstoupí. Byla to maminka. „Tak co, učíš se? No tak mě napadlo, už sis známky zlepšila, nechtěla bys zase jezdit?“ Lapala jsem po dechu, a běžela mamce do náruče. „Děkuji“ Zapištěla jsem celá šťastná. „ Ale má to jednu podmínku!“
Úsměv na mé tváři zmizel, a vystřídal ho vystrašený z toho, co přijde. „Budeš se dál pilně učit, jinak uděláme to, co teď.“ Znovu jsem se zaradovala, a hned běžela do stáje za Amorem.
To je asi omyl…
Jako každý rok, v době Vánoc se koná večerní projížďka na koních. Všichni jezdci se sejdou přesně na Štědrý den v 16:00 před stájí se svými koňmi. Jelikož jsou za měsíc Vánoce, začala jsem přemýšlet nad mým dárkem. Samozřejmě první co mě napadlo byl kůň. I když jsem to rodičům řekla, stejně si myslím, že nemám šanci. Řekla jsem buď to – jenom kůň, nebo samotné dárky . Se svým koníkem jsem se však už dávno loučila, nemělo šanci si dělat falešné naděje.
Čas pomalu letěl a než jsem se nadála za dva dny byly Vánoce. Byla jsem plna očekávání a čas jsem zaháněla nákupy pro příbuzné a kamarádky.
Konečně přišel den D. Seděla jsem na Amorovi a čekala až vyjedeme. Trasa vedla lesíkem a byla dlouhá dva kilometry. Když trenér s Ďáblem přiklusali před všechny příchozí, oznámil : „Vítám vás na letošní vánoční projížďce. Pojedeme všichni seskupeně za sebou a nikdo nevybočí ze zástupu.“ Hned jak domluvil, mohlo se vyrazit. Každý rok čekal na jezdce na konci cesty nějaký malý dáreček pro koníka a občerstvení. Všichni jezdci cválali a střídavě i klusali. Já mám nejraději cval. Konečně je to tady, dorazili jsme na místo. Uprostřed čekaly na jezdce dárky a seno pro koně. Všichni sesedli a šli se podívat na tu nádheru. Každý tam nějaký měl, jen já ne! Moment,… tady něco nehraje! Proč jsem nic nedostala? Zatímco se všichni kochali, já stála opodál a mlčela. Byla jsem nešťastná, když v tom… někdo za mnou zařehtal… myslela jsem si, že je to Amor, nebo jiný kůň, ale když jsem se otočila, uviděla jsem krásného koně Appallosy, zřejmě ne moc starého. Když jsem si konečně uvědomila, že Appallosu nikdo nemá, a že toho koně drží můj táta. Vůbec nic jsem nechápala… nic. „Šťastné a veselé Vánoce Marti!“ Řekl a za ním se objevila mamka, pak bratr a ještě sestra. Všechny děcka se ke mně nahrnuli, a obdivovali toho koníka. Stále jsem nevěděla co je to zač, a tak jsem vykoktala: „Teten je je můmůj?“ A koukala jsem stále na toho krasavce. „Ano je.“ řekl táta a před mi jeho otěže. Myslela jsem, že omdlím, ale najednou ze mne vypadlo: „Děkuji!“ Rozeběhla jsem se k celé své rodině a objala ji. Mám je tak ráda
Než jsme vyrazili na zpáteční cestu, měla jsem velké rozhodování. Mám jsem jet na svém vlastním koni Romeovi (tak jsem ho pojmenovala), nebo na svém starém, stájovém koni Amorovi? Nechci ani jednoho zklamat, protože oba mám moc ráda. Jak jen to vymyslet? Chvilka přemýšlení a něco mi prolítlo hlavou. Pojedu na Romeovi a Amora nechám volně puštěného. Amor má ke mne velkou důvěru a je mi pevně zavázán svým srdcem. Super. Tak pojďte kluci, pojedeme za ostatníma.
První jarní jízda
Romeo je úžasný kůň. Při projížďkách je pěkně poslušný a nezlobí. Mám ho moc ráda. Jezdíme na vyjížďky do lesa, na louky… Právě se na jednu takovou chystáme. „Ahojky Romeo, pojď, vyvedu tě z boxu a připravím tě. Pojedeme se projet.“ Vyvedla jsem ho z boxu a připravila ho. Romeo je hotový, teď ještě já a můžeme vyrazit.
„Koukej na tu krásnou přírodu. Je to krása viď?“ Usmála jsem se na Romea a pobídla ho ke cvalu. Jenže to byla osudová chyba. Nevěděla jsem totiž, jak se tento krásný a úžasný kůň bojí aut a hlavně čtyřkolek…
Stalo se to velmi rychle, když jsem za sebou uslyšela jejich hřmění . Romeo se postavil na zadní a hlasitě zaržál. Pak dopadl kopyty na zem a to celé opakoval. Zničehonic vyrazil lesem, ale mne vypadla jedna noha ze třmenu. Byla jsem zachycena jednou nohou. Naneštěstí se Romeo opět postavil. Pevně jsem se ho držela a pokoušela jsem se vrátit nohu zpět do třmenu. Beznadějně. On však zběsile utíkal dál. Najednou se však zastavil a já opatrně, celá rozklepaná, sesedla. Uvázala jsem ho pevně k zábradlí u cyklostezky a vytáhla mobil. Viděla jsem vzpírajícího se Romea a trhající se vodící lano. To se přetrhlo a kůň utekl do opuštěného zarostlého lesa. Sedla jsem si na kámen, jelikož mne hrozně bolela hlava a s nohou jsem nemohla hýbat. Vytáhla jsem mobil, jenže zde nebyl žádný signál. Chvíli jsem čekala, až signál konečně naskočil. Zavolala jsem rodičům a ti okamžitě přijeli.
Uzdravení
Probudila jsem se druhý den, časně zrána celá polámaná a myslela jsem na Romea. Co se s ním stalo? Je na živu? Najednou přišla mamka a řekla s úsměvem: „Už je ti lépe Marti? Včera jsi zažila hroznou věc. Měla jsi malý otřes mozku, a také máš pohmožděnou nohu. Vůbec si nás nevnímala.“
„Už je mi lépe, až na to, že mne bolí celé tělo. Mami, co se stalo Romeovi?“ Zeptala jsem se tázavým pohledem. „Nevím, včera utekl a nikdo se nám neozval. Budeme po něm pátrat - neboj se.“ Řekla mamka a odešla z pokoje.
Romeo kde jsi? Uvidím tě ještě někdy?
Když rodiče po týdenním pátrání nic nezjistili, začalo to být špatné. Běhal si (možná) po lese, a neměl potravu. Chudáček můj. Když se mi udělalo lépe, vyrazila jsem po něm pátrat sama, jen se svou starší sestrou Markétou. Markétě bylo patnáct. O dva roky starší než já.
Vyrazili jsme časně ráno, ještě než se rodiče vzbudili. Začali jsme pátrat na tom místě, kde jsem před týdnem spadla. Nic. Prozkoumali jsme okolí, opět nic. Začali jsme pátrat na kraji lesa a pak v lese, nic! Hledali jsme přes hodinu, ale bezvýznamně. „Nemá to cenu.“ Řekla jsem Markétě, a tak jsme se vrátili.
Takhle jsme se jezdili koukat každý den, ale vždy bezvýznamně. Když v tom jednou ráno při vstávání jsem před domem uslyšela zaržání. Že by… to ne, to je nesmysl. Vstala jsem a šla se podívat. Jelikož bydlíme nedaleko lesíka bylo možné, že by to byl Romeo. A v tom jsem ho spatřila. Moje první slova byla: „To nemůže být Romeo, ten krásný úžasný kůň, a můj miláček. Ne!“ Pod mým oknem stál zabahněný, vyzáblý kůň se slepenou hřívou a ocasem. Vypadal ošklivě. Okamžitě jsem zavolala rodiče, kteří Romea odchytli. Všichni jsme se připravili na návštěvu veterináře. Měla jsem strach, strach a bezmoc.
Ano nebo ne?
„Vypadá to s ním špatně, ale má velkou šanci na přežití, je to mladé zvíře.“ Řekl veterinář. Rodiče se na něj zamyšleně podívali. Věděla jsem, že přemýšlí zda ho dají utratit či ne. Také jsem slyšela taťku říkat: „Neměli bychom ho nechat utratit, to by jí ranilo!“ Rodiče se na mne podívali a řekli: „neutratíme ho, ale budeme jej muset prodat. Tak divokého koně nemůžeš mít. Počkáme, až se z toho zotaví a pak mu seženeme nového majitele.“ Do očí se mi hrnuly spousty, spousty slz. Můj Romeo! Něco musím vymyslet. Hned.
Veterinář v tom jede taky
„Tati, Pane veterináři, potřebovala bych s vámi mluvit až mamka odejde..“ Řekla jsem a spiklenecky jsem na ně mrkla. „Dobře.“
Když mamka odešla,Všichni jsme se sešli. „Víte, jde o to, že já nechci prodat Romea“ Začala jsem pomalu. „Je to pro mne nejúžasnější kůň na světě, i když se stalo, co se stalo. Nechci o něj přijít! A měla bych plán, ale potřebovala bych pomoct.“
„Já vím Marti, ale jinak to asi nejde, mamka se nedá. Odpověděl táta a dál postával u Romea.
„No, Za tři týdny jsou závody, kterých jsem se měla s Romeem zúčastnit. Tam bych předvedla mamce, že s Romeem umím pracovat. Potřebovala bych ji říct, že Romeo ještě nemůže být k prodeji, a zatím s ním jezdit, cvičit na soutěž. A také, abych nezapomněla, potřebuji za starostou s prosbou pomoci při dodržování zákazu ježdění čtyřkolek v lese.“
„Dobrý nápad, já ti pomohu, ale pokud bude tvůj otec souhlasit. Budu klidně s tebou trénovat. Na koni umím jezdit. Za starostou zajdeme hned zítra.“
„Souhlasím doktore, manželku na ten závod přivedu.“ Řekl táta.
Den závodů
Veterinář své slovo dodržel, pečlivě se mnou a Romeem trénoval. Romeo se z toho už dostal, takže jsem na něm mohla v pořádku jezdit. Právě jsem s ním čekali na startu a mamka na mne naštvaně koukala, taťka se však jen usmíval. Neměla jsem však čas se zabývat hloupostmi, protože rozhodčí připravoval odpískání startu. Pobídla jsem Romea ke startu, a ten tryskem vyrazil. Byli jsme stále první.. vyhrávali jsme. „Romeo, ty to zvládneš, musíš, pokud mne máš doopravdy rád, zvládneš to, já ti věřím, do toho“ Takové věty jsem říkala Romeovi do ucha a on vždy zrychlil. Před námi byla cílová rovinka a … Romeo to dokázal! Byli jsme první a vyhráli jsme! „Ty jsi moje šikulka Romeo! Miluji tě!“ Rodiče se k nám hrnuli a mamka už neměla naštvaný výraz, ale spíše radostný z toho, že se mi nic nestalo. Bála jsem se, co přijde…
„Víš, že jsi porušila pravidla, společně tady s taťkou, ale!“ To ,ale‘ tak mamka zdůraznila, že mi naskočila husí kůže. „ Ale gratuluji ti, a slibuji, že si Romea můžeš nechat! Nechovala jsme se správně a tatínka jsem nechtěla poslechnout, protože jsem si myslela, že není dobré si Rome a nechat. Odpusť.“ Slezla jsem z Romea a odejmula rodiče. Vše dobře skončilo.
Závěr
Tak vidíte, Můj kamarád Romeo se mi vrátil, a mamka se nakonec zas tak nezlobila. Nikdy už Romea neopustím! Ne!
Autor: Petra Javůrková,
Ústí nad Orlicí
12.4.2009