zpět

Kůň s velkým srdcem

Tímhle příběhem bych chtěla vyzvednout  příběh jednoho koně, na kterého měli různí lidé různý názor. Všichni ale viděli jeho boj o život!!!!!!!

 

         Lerinek byl úžasný hnědý valášek,se všema čtyřma bílýma, který se k nám do stáje dostal, přesně v ten den, kdy se narodil Casper. Tohohle angloarábka si téměř každý zamiloval. Jeho majitelka Hanča s ním jezdila drezury. Podle jejich slov to byl srdcař: ,, Na opracovišti vždycky dělal neplechu, ale jakmile jsme šli na řadu zaklapl hlavu a šel. Já jsem dokonce málem zapomněla zatočit na kruh, a protože jsme to několikrát trénovali, zatočil úplně sám! "

         Já jsem Lerdu zbožňovala. Zažila jsem s ním mnoho. Pořád jsem ho čistila a opečovávala. Jednou spadlo u ohrady horní rahno a on se dostal ven. No zůstalo tam to spodní a tak jsem nevěděla jak ho dostat zpátky. Nakonec jsem se s ním prostě rozběhla a na ruce jsme to skočili. Od té doby jsem tomu koni prostě důvěřovala.

          Bohužel se našli tací, kteří ho v lásce neměli. Byl to jediný kůň v naší stáji, který nepatřil chovateli. Pár lidí se k němu odmítalo i přiblížit. Když na něj Hanča neměla čas, nechali by ho klidně stát po kolena ve vlastních výkalech. Zneužívali jeho dobroty. Prohlašovali ho za zlého koně.

         Jenže pak se stal ten osudný den D. Příjdu za ním na pastvinu a on stojí, přední nohu vážně divně. Holky běžali pro pana Slavíčka. Lerínek byl pod kopcem a nikdo nevěděl co má s nohou. Nemohl na ni došlápnout, zlomenou ji určitě neměl. Odvedli jsme mu všechny koně a on se mezitím dostal do půlky kopce. Po hodině se nám ho podařilo dostat po třech nohách do stáje. Jenže pak se stala osudová chyba veterináře. Rentgenovali mu pouze spodní část nohy, se kterou nic neměl. Jak hloupé bylo přesvědčení, že to nemůže být horní částí. Ten kůň měl přece ohnutou dolní část!

          Naneštěstí tento kůň měl vyhozené rameno, v jehož kloubu se udělal zánět. Byl to srdař a snažil se chodit. Tak se mu dostalo zpátky. Bohužel do jamky plné zánětu! Celou zimu proležel v boxu. Později se tento box stal osudový pro další dva koně. Měl značné otlačeniny a boule, které se mu udělali na žebrech. Všichni ale viděli že chce žít!!! Viděli mu to na očích.

         Každá snaha mu pomoci nebyla marná. Když, se mu ale noha vrátila a on mohl chodit, měl zkrácenou šlachu. A tak se sním začalo rehabilitovat. Mimo toho už neměl takovou kondičku, jak dřív. Při větší námaze se strašně zadýchával. Proto se začal pravidelně lonžovat. Jeho problémy s dýcháním dovršil hěndý sopel, který mu vytíkal z nosní dutiny.

         Většinou býval v ohradě s našim odchovancem Casperem. Byla to taková další spojitost. Přišli do našeho života ve stejný den. Jednou se k němu dostali ostatní koně. Nejvíce ho zraboval vůdce stáda, který ho nikdy nepřijmul. Tenkrát jsem se divila, že nedostal zástavu srdce. V jeho očích byl strach. Rychlost jeho dýchání dosahovala k vysokým hodnotám. Další podobnost. Další jeho den D, když jsem tam byla já.

         Když už to vypadalo nadějně a Hanča se vzdala jeho drezury a chtěla přejít na western, když už mu zmizeli všechny boule a při jízdě to na něm ani neházelo, stala se jesště jedná událost. Tentokrát se k němu do ohrady dostala Ambra. Další ze zajímavých podobností. Na Ambře jezdila Hanča a teď na ní jezdím i já. Prohnala ho po ohradě, několikrát do něj kopla. Když se Lerinek rozběhl po ohradě hekal. Bohužel to byly smrtelné zvuky. Převalil se přes starý pařez. Věděla jsem jen jediné. Běžela jsem k němu a ležela vedle něj. Jeho hlavu držela v náručí. Kolem mě běhali ostatní koně. To my, ale bylo všechno jedno. Pozorovala jsem poslední údery jeho srdce. Srdce, které petřilo tomuto velikánovi. Nakonec jsem vstala a  běžela s Luckou pro vodu. Polívali jsme ho na zátylku. Bylo to poslední co jsme mohli udělat.

         Když jsem jela domů na kole, byla jsem v tranzu. Dlouho poté jsem měla noční můry, ve kterých se ozývali smrtelné zvuky Lerinka. Nikdy nezapomenu na jeho poslední tiky. A na co určitě nezapomenu je na tu nejhnusnější větu. kterou kdo mohl pronést: ,, Ambra nám pomohla. "

Je to už dva roky zpátky, ale já vím jediné: Nikdy na tebe nezapomeneme Lerinku!!!!!!!  

 

 

Autor: Veronika Prosecká

Bystřice nad Pernštejnem

15.2.2009