zpět

On

Vždycky jsem toužila po vlastním koni. Po krásném černém arabovi, se kterým bych procválala plno luk, bez sedla, jen on a já. Pokaždé by na mě čekal na pastvině, netrpělivě by špicoval uši jestli už neuslyší důvěrně známé hvízdnutí, znamenající příchod ze školy. Prohledával by mi kapsy, jestli v nich nenajde něco k snědku a usínal by mi na rameni.

Tenhle sen ale navždy zůstane snem. Koní se bojím, tak nač bych měla mít toho svého? Jezdit neumím a peněz taky není nadbytek. Proč se mi o nich tedy zdá a patří mezi mé nejtajnější sny…?

 

Před několika lety mě rodiče přihlásili na letní tábor, ve kterém se vyučovalo jak se o koně starat. Už odmalička jsem z těchto nádherných tvorů měla respekt, pořád mě k nim ale něco přitahovalo. Na tábor jsem se jako každá holčička z naší třídy těšila, v té době to byla největší letní akce.

Při přidělování koní každému účastníkovi jsem najednou pocítila poprvé strach. Zbyl na mě ten největší, nejčernější a nejdivočejší. Hleděli jsme na sebe a čekali, až instruktor svolí k přístupu do boxů.

Jmenoval se Soumrak. Na zvíře je to dost zvláštní jméno, ale ho přesně vystihovalo. Když jsem natahovala ruku abych ho pohladila, pořád ze mě nespouštěl oči. Byl krásný. Srst měl jemnou jako samet, oči hnědé jako čokoládu a hříva s ocasem byla hustá a dlouhá.

A potom se to stalo. Jediné, co si pamatuji bylo, že jsem se v okamžiku ocitla pod jeho kopyty a skončila na zemi. Probudila jsem se doma v posteli.

Takže z tábora nebylo nic, ten jeho pohled jsem si ale pamatovala i dlouho potom.

Asi o půl roku později jsem dostala permanentku na pár jízd v blízkém jezdeckém klubu. Moje černá klisna, Ostružina, byla celý Soumrak. Nějak jsem tu černou barvu přitahovala. Ostružina byla mladá a ochotná, nikdy prý nikoho neshodila a chovala se způsobně i v přítomnosti hřebců. Tak mi to aspoň tvrdil stájník.

Zase ten pohled, snad plný očekávání? Když jsem na ni nasedla a začala pomalu jezdit krokem, rozbušilo se mi srdce. Strachem. Ostružina zahlédla jednoho hřebečka který si to běžel se svým jezdcem k lesu a vydala se za ním. Od té doby jsem se už ke koním radši nepřibližovala.

 

Když už jsem na koně tak docela zapomněla, začala jsem o nich mít sny. O vranících, žádní bělouši bílí jako sníh s andělskými křídly. A to jsem zrovna černou barvu moc v lásce neměla. Zdávalo se mi o vlastním černém hřebci, pokaždé o mladém arábkovi. Spolu jsme zdolávali ty nejtěžší chvilky, spolu jsme trávili volný čas a stali se z nás nejlepší kamarádi.

Byl to On, s velkým O, žádný Soumrak ani Ostružina. Žádný reálný kůň by ho nahradit nemohl, říkala jsem si. Zmýlila jsem se…

 

Ujel mi autobus a tak jsem šla ze školy pěšky. Bylo krásně, zvolila jsem tedy delší cestu. Naslouchala jsem zvukům okolní krajiny. Ptáci trylkovali, cvrčci cvrkali a slunce svítilo. Najednou se ozvalo zařehtání. V ohradě na druhé straně cestičky stál u plotu On. Ten můj vysněný, se kterým jsem zdolávala všechny louky a který mi usínal na rameni. Zařehtal znovu, tentokrát na pozdrav. Pomalu jsem se k němu přibližovala a On čekal. Důvěřivě na moji ruku hleděl. Bez zábran jsem ho pohladila a utrhla trs trávy. S požitkem ho žvýkal a nechal se dál hladit.

Byla jsem s ním tři hodiny, potom začalo zčistajasna pršet. On tam zůstal a sledoval mě dokuď, jsem mu nezmizela z dohledu. Každý den jsem za ním chodila. Ze zahrady jsem mu nosila mrkve, jablka a zbytky tvrdého chleba. Mluvila jsem s ním o svých starostech a On pokaždé jenom pokýval hlavou a opřel si ji o moje rameno. Tolik důvěry jsem nikdy nezažila.

 

Můj sen se splnil…?

 

Autor: Iveta Valentová

Olomouce

3.2,2009