Už od rána byla obloha zachmuřená. Po sluníčku ani památky. Byla neděla a já s Klárou jsme ráno vyrazili na farmu. Majitelka farmy odjela na víkend pryč a tak jsme měli celou farmu na starost. Nebylo to však poprvé ani naposled.

Smolný den

Auto Klářiny maminky zastavilo pod stavením. Kola křupala na rozbité cestě. S Klárou jsme vyskočili z auta. Já ještě poděkovala její mamče za odvoz a už jsme si to šlapali do mírného kopečku vedoucího k bráně. Brána se trošku kejklala. To proto že o ní byl opřený border koliák Ronald.  V půli kopečku jsme už zbystřili černou psí čupřinu. Pejsek vrtěl ocasem a nemohl se dočkat až odemkneme bránu a on se na nás bude moci vrhnout. Skákat na nás, zabahnit nám packami oblečení a jazykem nám oslintat celý obličej. Řádně jsme se s ním přivítali a vyrazili se převléct do naší místnosti. Již v rajtkách, vyřazených svetrech a šílených bundách jsme šli konat povinnosti jako každý den na farmě. První na řadu přicházelo přikrmení a čištění koníků. Rázně jsme se vydali ke stodole. Ta však byla zamčená. Obrátila jsem se na Kláru s tím ať vyndá klíče. Byla to právě ona, která měla v opatrování klíče od místnosti, od branky a od koní. Tak jsem předpokládala, že vytáhne i ty od stodoly. Do stále sychravějšího dopoledne se ozvalo: ,, Ale já je nemám!“ Co teď? Jak jen nakrmíme koně, když se nemůžeme dostat k žrádlu?

Po dlouhých dohadech jsme stodolu obešli a shledali, že je tam okno o kterém jsme tušili. Vždyť bývalo v létě denně otevřené. Odtáhli jsme věci, kterými bylo zabezpečené a nahlédli dovnitř. Půjde to. Tudyma se tam dostaneme. Dostaneme? Nakonec jsem tam lezla jen já. Za argumentace. Že jsem menší a užší. Menší určitě, ale užší dosti pochybuji. Nejoprávněnějším argumentem bylo však to, že právě já jsem ten zámek na vratech stodoly včera večer zacvakla. Vystrkala jsem ven kýble s naměřenými dávkami ovsa a granulí. Jali jsme se postupně vyvádět koně k úvazišti, kde dostali kýbl se svým přídělem. A zatímco si pochutnávali, my jsme se je snažili ze stavu zabláceného dostat do stavu koukatelného. Během toho se obloha mračila ještě hrozivěji a začalo poprchávat.

Když byla u úvaziště kobyla českého teplokrevníka Hera, potřebovali jsme si pro něco odskočit. Na Heru po dojedení asi přišla dlouhá chvíle. A při snaze, dostat se ke své skoro dvouleté dceři, přetrhla vazák Vracejíc se zpět jsme uviděli volně pochodující Heru. Nejspíš si odvázala ten náš nepovedený uzel. Nebylo tomu tak uzel vydržel, ale ten krásný Heřin vazák vzal za své.Obě jsme koumali jak škodu napravit a vazák opravit. Marně. Nedařilo se. Aby toho nebylo málo mladá ďáblice Holly, dcera Hery, při vyvádění a zavádění do ohrady prorvala kus ohradníku. Do kterého se málem zamotala. Bolestivá rána od elektrického ohradníku ji umírnila. Já a Klára jsme byli v šoku. Přitahovali jsme smůlu. Holly, ta krásná leč šíleně přidrzlá klisnička, byla naštěstí v pořádku. Hold nedávno odstavená nechtěla spustit maminku z očí. Ohradník jsme s Klárou zpravili tak že to skoro nebylo poznat. Skoro proto, že nám to přímo bilo do očí, když jsme o tom věděli.

V poledne se z nebe spustil šílený liják. Jen co se nepatrně zmírnil vyrazili jsme v pláštěnkách vytáhnout z výběhu shagya araby. Měli jsme za úkol vzít ven Violku se Zalimem, aby nestáli jen ve výběhu. Ještě než jsme vyrazili pobíhali jsme okolo našich svěřenců v obludných pláštěnkách a všemožně šustili. To aby, ta od přírody plachá zvířata věděla, že jsme to pořád my a nelekali se nás.

Kupodivu procházka i celý zbytek dne proběhli klidně. Jen nás neustále sžíralo svědomí a to co tomu řekne majitelka Katka. Hlavně jsme se modlili aby měla klíče od zámku, který zacvaknutý brání vstupu do stodoly. Nerady by jsme aby s miminkem v bříšku musela lézt oknem. Než jsme odjeli zanechali jsme po sobě vzkaz a vystrašené se vydali domů. Klíč od stodoly se objevil, vazák spravil a my už se tomuto smolnému dni jen smějeme.

 

 

Autor: Aneta Hnyková

12.1.2009

zpět