zpět

Seděli jsme na seně. Bylo horké léto a já svíral v mých špinavých dlaních drobné lesní jahody. Za chvíli provoněly celý seník. Naši koně, kteří měli boxy hned po námi, spokojeně chroupali seno a my se na ně dívali z výšky. Občas si odfrkli a jedli dál.

 S Jackem jsme leželi na zádech a dívali se do stropu. Byl posetý úly od vos a pavučin. Kromě nás tady nikdo nechodil a nám se to líbilo. Všechny úly byly ale naštěstí zšedivělé a prázdné pokryté prachem. Jinak celou půdu stodoly pokrývalo seno a staré koňské postroje. Na trámu u vstupu visela velká podkova.

 Pořídit si koně jsme chtěli už od začátku. Náš tatínek měl staré tažné koně, ale hned jak si našel novou práci, musel je prodat . Jenže my s Jackem chtěli koně pořád a to jakékoliv. Takže nám na začátku léta koupili dva teplokrevníky. Jackův byl ryzák se světlou hřívou a pronikavýma čokoládovýma očima. Můj vraník se stejně zabarvenou hustou hřívou. Na zadní noze měl bílou ponožku. Od té doby, co jsme je dostali, jsme každičký den jezdili a starali se o ně. Prázdniny nikdy nebyli tak hezčí.

A právě toho dne mi to Jack řekl, toho dne, kdy jsme jedli jahody na seně.

,, Víš, jednou chci být slavný. Skákat a prohánět se po všech světových závodištích na celém světě.  Všude budeme spolu.“ Viděl jsem koutkem oka, jak si cosi kreslí do vzduchu. Překulil jsem se na stranu a podíval se na něho.

,, Jenže my nemáme ani jízdárnu, překážky, nic.“

,,  Poprosíme rodiče.“ Mrkl na mě, vyskočil, oprášil se  a utíkal k žebříku.

,, Kdo bude první dole?“ Zakřičel jsem na něj a skočil z výšky dolů. V tomhle byl Jack posera. Nikdy to neskočil, i když jsme tam měli naházené seno a nic by se nám nestalo,

,,To neplatí.“

,, Ale platí.Jsi srab.“

,,Ne, ne, to ty…“

Jak jsme se dívali na sebe a hádali se, ani jsme si nevšimli našeho otce, do kterého jsme vrazili.

,, Ale ale. Chlapci se hádají. Tome, Jack má pravdu. Neskákej s toho seníku. Něco se ti stane.“

Uraženě jsem odešel do stáje a tam se zavrtal ke koním. Brečel jsem.

 Po chvíli za mnou přišel Jack. Pohladil mě po ramenou a řekl: Už jsem to domluvil. Jízdárna bude co nevidět.“ Neříkal jsem nic. Měl jsem vztek.

,, Víš co Jacku? Ono je to špatný nápad. My nikdy nebudeme slavní. Nikdy z nás nic nebude. Jen tady budeme svážet dřevo z lesa, to je vše. Nemáme tak dobré koně, nemáme nic. Konečně to pochop. Nestojí to za to.“ Slzy mi už uschly na mé zarudlé rozzuřené tváři a já, plný vzteku utíkal domů. Copak to nikdy nepochopí? Nedokážeme to. To jsem nevěděl jak jsem byl tehdy naivní.

 

 Hned na druhý den jsme začali pomáhat stavět jízdárnu a vyráběli kavalety. Byla to celkem těžká práce, ke konci to nevypadalo světově, ale přece jen se to podobalo. Přípravy trvaly týdny. Ke konci jsme překážky natřeli barvou a přetřeli lakem, aby dřevo neztrouchnivělo. Na naši novou jízdárnu se šla podívat celá vesnice.

,, Chci si to projet.“ Řekl z ničeho nic, jak jsme tam jen tak stáli a dívali se na dav, který byl s toho nadšený.

,, Tak fajn.“ Byl to dobrý nápad. Taková třešnička na dortu. Šli jsme si pro koně a nasedlali je. Jack si vzal dokonce svoje nové sedlo a uzdečku.

,, Tak jdem na to.“ Mrkl na mě, když jsme vjížděli na jízdárnu. Když byli koně uvolnění a byli schopni pracovat, Jack naklusal na dlouhé stěně. Ladně vysedával a udělal kruh. Po pár výměnách stran jsme nacválali.

,, Tak skoč si to synku.“ Povzbuzoval ho táta, když viděl, jak na to už několikrát najet chtěl.

 Zhluboka se nadechl. Skákali jsme už hodněkrát, ale nikdy ne na barevných překážkách.

Klusal podél stěny a pak, aniž by šla znát jakákoliv pobídka  nacválal v obratu. Ryzák se vznesl nad překážku a skočil to bez chyby. ,,Trochu se  přece jen bojí.“ Uznal nakonec, když ho zpomaloval a projížděl kolem davu.

Byla řada na mě. Můj Ruby mi nechtěl nacválat, ale pak se to přece jen povedlo. Jenže pozdě, shodil. Nevyšly mu kroky.

,, Nechal tam nohy.“ Zavolal na mě Jack, ale to už najížděl na překážku znovu. Jenže nebyla postavená. A pak… bylo ticho.

 Podíval jsem se za sebe. Jeho kůň ležel na zemi. Nehýbal se a on, ležel vedle něj. Pomalu se posadil. ,, Bacardi, no tak. Postav se.“ Slyšel jsem ho říkat. Nepostavil se. Nedýchal. Jeho čokoládové oči už jsme neviděli. Táta přiběhl a objal Jacka. Byl v šoku, pořád křičel a kopal kolem sebe.,,Pusťte mě!“

 Nechápal jsem jak se to stalo. Přijel jsem k nim a nechal Rubyho stát. Byl v šoku stejně jako já.,,Co se stalo?“ zadrmolil jsem.

,, On…najeli jste na to a on zakopl a překulil se a nechal tam hlavu…je mi to líto Jacku, je mi to líto.“ Táta ho houpal v náručí a on tam jen tak ležel. Ten den jsem něco pochopil. Jack ztratil chuť k životu.Byl v šoku, stejně jako já. Pak o týden později, kdy o tom samozřejmě věděla celá vesnice a všichni ho litovali, přišel posudek z pitvy, který říkal, že měl porušenou míchu při pádu. Zemřel na místě. Náš milý Bacardi. Snažil jsem se být pro bratra oporou. Jenže on si to dával za vinu a k Bacardiho hrobu do lesa, kde ho otec pohřbil, chodíval každý den.

A pak jednou, když jsem ho vytáhl znovu na seno a pod námi chroupal smutně seno jen můj Ruby, mi řekl: ,, Stalo se to všechno moc najednou. Neměl jsem to chtít tak moc. A neměl jsem na to najíždět zrovna, když bylo jedno břevno shozené.“

,,Hm.“ Nechtěl jsem se už o tom bavit, bylo to smutné, ale můj bratr byl tím úplně posedlý. Byl v depresi a už se nechoval jako dřív.

,, Dneska se mi zdál sen. Bacardi stál v lese a čekal tam na mě. Víš, kde má hrob. Pak jsme letěli pryč, do nebe.“

Rozplakal jsem se. ,,Jak ti mám pomoct?“ Ptal jsem se a zatřepal jeho rameny. Všechno mu bylo jedno.

,, Mě nikdo nepomůže.“

A pak odešel, pomalu slezl z žebříku a já tam zůstal. Kdybych šel za ním, mohl bych ho zastavit. Jenže on byl pryč. Po měsíci hledání se nenašlo ani jeho tělo. Nikdo nevěděl kde je. Stopy vedly jen do lesa, pak se našly odlitky kopyt u Bacardiho hrobu. A nic dál…

 

Sedím na seně. V mých upracovaných starých dlaních držím malé lesní jahody. Nevoní už jako dřív. Místo vedle mě je prázdné. Slyším jen ze stáje pochrupování sena mých dvou tažných noriků.

,, Tati, pojď dolů.“ Slyším moji malou dcerku ze zdola. Už se stmívá.

Vstanu, s trochou více námahy než kdysi a ještě jednou se podívám na naše místo v seně. Jacku, doufám, že jsi slavný a šťastný v nebi. Vím, že tam jsi a jednou se potkáme. Slibuju.

 

Autor: Miroslava  Klusová

Třinec 

31.12.2008   

Jahody na seně