Je tomu již pár měsíců, co jsem si na „stará kolena“  začal plnit jeden svůj dlouhodobý sen. Totiž, že se naučím jezdit na koni. Začal jsem tedy dojíždět do blízké stáje a tam jsem poznal dřinu i radosti s tím spojené.

     Na jedné z vyjížděk po blízkém okolí se stočil rozhovor na téma připravované Hubertovi jízdy. Měl jsem jasnou představu, co budu při této události dělat. Totiž, že budu sedět na balíku slámy v traktorové vlečce, popíjet svařáček a občas udělám nějakou tu fotku. Proto mě informace, že mám na Hubertovu jízdu rezervovaného koně, docela překvapila.

     Moji radost nad touto novinou však trochu kalil fakt, že se mám zároveň v určenou sobotu účastnit inventury v zaměstnání. Tudíž jsem nevěděl, zda se mi podaří skloubit obě akce dohromady. Jak se později ukázalo, skoro se to povedlo.

     Přejdu k samotné jízdě. Ta měla začít okolo třinácté hodiny. Já, spěchajíce přímo z práce, jsem dorazil asi ve 12:00.  Hned jsem se ujal čištění, svěřené kobyly. Touto činností jsem strávil asi 30 minut. Přece jen se Hubertova jízda bere trochu jako vrchol sezóny a podle toho by měli koně i jezdci vypadat. Poté jsem se odešel převléknout do náležitě čistého oblečení. Když jsem se vrátil zpět ke koni, zjistil jsem, že je již nauzděn a nasedlán. Tuto činnost za mě provedla vedoucí stáje. (Trochu dlouze to zde rozepisuji, ale vysvětluje to jednu pozdější událost). Mě tak již nezbývalo, než počkat na signál k hromadnému opuštění stáje. Ten okamžik nastal posléze a zanedlouho jsme již stáli seřazeny v přilehlé travnaté ohradě.

 

Moje první Hubertova jízda

zpět

     Musím uznat, že se účastníci sešli v hojném počtu. Na travnatém plácku se seřadilo více jak pět koní! K tomu ještě svítilo sluníčko, takže nic nebránilo konání akce.

     Následoval pozdrav- takový jako je tady někde popsaný. Totiž , pravá ruka přiložená k ústům a hlava provede typický pohyb do záklonu. (Laicky se tomu říká přípitek). Po koláčku na zajezení následoval krátký proslov vedoucí Hubertovi jízdy (lišky), přivítání, představení programu a mastera. 

     Po těchto formalitách se celý zástup účastníků a diváku vydal na náves přilehlé obce. V čele koně s jezdci. (Teď už jste se snad dostatečně vysmály tomu počtu koní, tak to uvedu na pravou míru. Koní vyrazilo na Hubertovu jízdu 54 a cestou údajně přibyli ještě 3 opozdilci). Poté následovaly početné řady diváků a celé procesí s mírným odstupem uzavíral místní bezdomovec s vozíkem, sloužící jako úklidová četa (jistě si sami dovedete domyslet, jaký měl úkol). Tento člověk si byl (po zkušenostech z loňského ročníku) velice dobře vědom výhod, které mu může tato činnost přinést.  Kromě láhve nějakého dobrého „pitiva“- jak my říkáme „slunce v láhvi“, nebo „tekuté topení“, se dá získat i několik láhví piva. Myslím tím již loni vyzkoušenou metodu „Všechno musím přivézt zpátky“. Když totiž místní zahrádkáři neměli to štěstí, že stihli před jeho příjezdem sklidit „koňské hnojivo“, následoval nacvičený rozhovor ve smyslu: „Ale to si nemůžete brát! Já mám přísně nařízeno všechno přivézt zpátky. Kdyby se na to přišlo, tak bych měl malér! No ale, … kdyby bylo pivečko, tak bych snad mohl přimhouřit očko“…

     Na návsi jsme se seřadili na krajnici vozovky a pan starosta nás přivítal proslovem. Nutno podotknout, že jsem ho neslyšel, protože jsem byl až v druhé půlce celého zástupu- byl jsem rád, že ho alespoň na dálku vidím. Tak jsem se raději bavil pohledem na udivené výrazy projíždějících řidičů. Kolikrát se Vám stane, že vyjedete ze zatáčky a za ní je u krajnice vyrovnaných skoro šedesát koní?

     Po proslovu následoval průjezd téměř celou obcí a cesta do přilehlých luk a hájů. Ta probíhala z mého pohledu docela klidně. Pouze po příjezdu na polní cestu moje kobylka (pod dojmem společnosti tolika koní) zapomněla na svůj věk a proměnila se v bujného oře. Projevovalo se to tím, že se rozhodla všem klusajícím koním ukázat, že umí i cválat. Po dvou přechodech zpět do klusu, jsem si řekl, že se s ní nebudu „přetahovat“ a nechal jí pomalu cválat za ostatními. No není to úplně přesné- celé pole se rozdělilo na několik menších skupinek. Já cválal za jednou z nich (abych nestrhl ke cvalu ostatní koně). Ale stále jsem byl někde uprostřed.  Naštěstí jsem po chvíli poznal, že už se dostatečně předvedla, tak jsem ji přivedl opět ke klusu a zbytek cesty proběhl bez potíží.

     Po příjezdu na louku, kde již byly připraveny překážky, jsme se rozdělili do dvou skupin. Na ty, kteří jsou v „slovníku“ různých kurzů označováni jako pokročilí (ti po obvodu cválali a skákali přes překážky) a na nás ostatní- co jsme si na triko nechtěli vzít tak velkou veřejnou ostudu. No pro přesnost- ve svých řadách jsme uvítali i několik zkušených jezdců, kteří se z různých příčin hlavního reje také neúčastnili. Bylo to většinou ze zdravotních důvodů, nebo že jeli na cizích, nebo hodně mladých (bujných) koních a podobně.  My jsme jenom tak „nonšalantně“ poklusávali, nebo krokovali ve středu louky. (Na svou obhajobu musím dodat, že jsem si některé překážky skočil- ale až druhý den. Pěkně v klídku a bez připravených foťáků).

     Po čase jsme se všichni přesunuli na vedlejší louku, kde byla připravena speciální překážky. Z důvodu velkého počtu koní bylo rozhodnuto, že se nebude konat klasický „hon na lišku“. Místo toho byl liščí ohon zavěšen nad tuto překážku a ten, komu se ho při skoku podaří získat, bude vítěz honu. S ohonem tam navíc viselo několik obálek obsahující výpis výher, které ze získání této obálky plynou. Liščí ohon zmizel poměrně rychle, ale uchopit ve skoku některou obálku se ukázalo jako dost velký problém. Jezdci najížděli na skok několikrát, než byly všechny obálky řádně „očesané“. 

    Poté účastníci Hubertovi jízdy postupně začali louku opouštět a vracet se po malých skupinkách zpět do jezdeckého klubu. Tam jsme ještě chvíli krokovali na louce a poté sesedli a rozhýbali ztuhlé nohy. Další úkony (odsedlání a podobně) tady nebudu popisovat. To každý zná.

Rovnou se přesunu k večernímu soudu. Pro upřesnění pro nekoňáky: zde jsou souzeny přestupky jednotlivých účastníků jízdy. Tresty hříšníků se udělují různé. Nejčastěji se musí vykoupit určeným množstvím vína. U nás se razí ale poněkud jiná cesta. Hříšníci musí předvést scénku na dané téma (s koňskou tématikou). Má to tu výhodu, že trest slouží k pobavení všech účastníků a zároveň, že se trestu nevyhnou ani soudci. Prostě na každého se musí něco najít, aby nebyl ošizen o možnost ukázat své herecké nadání a svůj důvtip.

     K našemu soudu tudíž došlo až v pozdních večerních hodinách, kdy již nálada nabírala vysokých obrátek a soud tedy představoval takovou třešničku na dortu. Přestupky se řešily různé- nejčastěji však vybočení před překážkou, ale také jeden- „nejel vůbec na koni“. Ke scénkám se hojně používalo vybavení restaurace (hlavně židliček), což velmi nelibě nesl personál a bedlivým pohledem vše kontroloval, připraven zapsat každou vzniklou škodu. Naštěstí vše přežilo bez újmy.

Scénky byly vesměs sehrány ve dvou až třech lidech bez času na jakoukoliv přípravu.

Pro příklad několik z nich:

-Jízda na koních (na židličkách) po lokále- u této scénky si již bohužel nepamatuji přesné zadání.

-Poskytování první pomoci zraněnému jezdci (spíše jezdkyni). Nevím však, jestli by předvedené metody používané někdy před Marii Terezii v dnešní moderní době uspěly.

-Tréninková hodina jízdy- této scénky se účastnila jedna trenérka, jedna jezdkyně a jeden kůň (tedy muž nesoucí jezdkyni na svých zádech).  Po odehrání scénky se ještě vedl spor, zda nemají být účastníci potrestáni ještě jednou, protože kůň i s jezdkyní zmizel z „jízdárny“ do vedlejší místnosti- ke značnému pobavení tam sedících  nezainteresovaných hostů. A jak víme, opuštění hodiny bez vědomí trenéra je vážný přestupek.

-V další zajímavé scénce jsme se dověděli něco o teorii odlehčení koňského hřbetu při skoku (zvednutí se do stehnového sedu) a způsobu jak (a kde) to natrénovat. Bylo nám sděleno a předvedeno (za pomocí židličky), že se tomuto pohybu nejvíce blíží zvedání ze záchodové mísy. Totiž to předklonění a zvednutí „pozadí“. Takže se dá směle říci, že již od svého útlého mládí na jezdectví trénuju.

     Soud se pomalu chýlil ke konci. Skoro už jsem si mohl myslet, že se na mě zapomnělo, nebýt faktu, že již na začátku večera byly u mně holky vyzvídat, zda mám kalhoty s opaskem. Vrtalo mi hlavou, jako čertovinu si na mně vymyslely. A dočkal jsem se.

Byl jsem souzen s naší vedoucí stáje. Katka měla na svém kontě těžký hřích- a to, že se vůbec neúčastnila skoků přes překážky. (Její kůň ráno trochu chromal, tak jela na jednom mladším „divočákovi“). Já měl na svědomí to ranní nenasedlání (jak jsem již na začátku zmínil). A také to, že jsem na louku přijel na poněkud více zpoceném koni (on se ten krátký cval přece jen projevil). Jako trest bylo vybráno sehrání scénky „čištění a nasazování klkátka místnímu valachovi“. Mně připadl úkol čističe, vedoucí představovala koně. Ono se to může zdát jako jednoduchá scénka, ale nese v sobě jednu zákeřnost. Skoro bych věřil tomu, že to na mě holky hodily schválně, aby viděly, jak si s tím poradím. Ta zákeřnost spočívá v tom, jak chcete na šťastně vdané ženě předvádět čištění,  ale aby to zároveň nemělo v očích alkoholem osvěžených diváků, trošku jiný náboj? Tomu se mi naštěstí podařilo vyhnout neurčitým zadáním úkolu- výraz čištění jsem vztáhl na čištění kopyt, takže vše proběhlo v naprosté důstojnosti. Když tedy pominu fakt, že se mě „kůň“ při čištění asi pětkrát snažil zakousnout do nohy. Všem útokům jsem se však stačil rychlým uskočením vyhnout (tak rychlým, kolik mi dovolilo množství vypitého vína). S nasazením klkátka (opasku) jsem problémy neměl. Touto scénkou jsme uzavřeli soud a dál již vše probíhalo jako na každé jiné oslavě. 

     Na závěr lze říci pouze to, že se celá tato událost obešla bez nepříjemností. Počasí přálo, nikdo se nezranil, nebo nepřišel k jiné újmě (když ovšem nepočítám jednu ztracenou kamaši, která se stejně za pár dní našla). Můžu si pouze přát, aby další ročníky dopadly stejně (ne-li ještě lépe).  A protože nejsem sobec, tak ať to platí i na ostatní akce pořádané i v jiných jezdeckých klubech.

     To je asi tak o mé první Hubertové jízdě vše. Již se těším na příští ročník, na kterém se možná s někým z vás setkám. Kdo ví?

 

Autor: Martin Pokorný

Uničov

30.1.2008