Na jeho vystoupení jsem čekala velice netrpělivě – a to jistě neplatí pouze o mně. Musím se ale přiznat, že původně jsem váhala, jestli takový výlet absolvovat („Bude to vůbec stát za to?“) Když jsem si totiž přečetla program, mé prvotní nadšení z toho, že tento „mág ze světa koní“ dorazí také k nám do České republiky, poněkud opadlo. Trochu jsem se bála, aby se nám jen neuklonil a zbytek neobstarali předskokani a jeho neznámý kamarád.

Na druhou stranu jsem si řekla, že nikdo přece nevíme, kdy by se taková příležitost mohla zase opakovat a riskovat propásnutí něčeho výjimečného se mi nechtělo, a tak jsme s kamarádkou vyrazily.

Svého rozhodnutí v žádném případě nelitujeme. Jen s černým svědomím teď opomenu vystoupení nádherných starokladrubských vraníků (těch tolik obávaných předskokanů J) i výkony „muže s hřebci mini-horse“, abych mohla konečně začít o Pignonovi.

Tak nejdříve Jean Francois Pignon jako tvor člověčí: Dle mého názoru už od pohledu docela sympaťák, který se nemusí dvakrát rozmýšlet, jestli pohladit vedle stojící klisnu, i když ví, že ho právě nezaměřují hledáčky všech fotoaparátů v hale a tudíž z toho nevyplynou žádné dojemné obrázky pro nejnovější vydání časopisů o koních. Jak na mě působil jako jeden ze „zaříkávačů“? Z mého pohledu byla jeho komunikace s klisnami skutečně téměř telepatická. To, na co jsem byla nejvíc zvědavá a kvůli čemu jsem na Císařský ostrov dorazila, vážně předvedl. Ačkoli podle intenzity potlesku s lítostí soudím, že naprostá většina diváků by úplně stejně ocenila kdejaký cirkus, protože s největší odezvou se setkávaly běžné triky a kousky jako podání kopyta na pozdrav, či zamávání a podobné, zkrátka tradiční prvky, jaké známe z průměrných show. Tím rozhodně nemíním nikoho urážet, protože vím, že i takové zdánlivě jednoduché požadavky stojí cvičitele práci, ale onu neděli se přece jednalo o Pignona! Ke spokojenosti zmiňované části publika bylo tedy zábavných kousků dost a dost – občas už možná malinko na úkor mnou obdivované „neviditelné komunikace“. Říkám já, ale samozřejmě vím, že taková představení musí být vždy sestavována tak, aby oslovila každého – „staré koňáky“, začínající a v neposlední řadě i laiky, kteří se koním věnují převážně pasivně. Ty všechny musí účinkující dokázat zaujmout. Bylo by proto ode mě nespravedlivé zatajit skutečnost, že pro ty opravdové zapálence sám J. F. Pignon pořádal v nejbližších dnech speciální semináře J

Ale zpátky k dění pod střechou. Představení bylo bohaté i na akrobatické prvky jak Pignonova přítele, tak jeho samotného, podbarvené éterickou hudbou Loreeny McKennit (tady musím jen podotknout, že asi patnáct minut vůbec nešla elektřina, ale jak je vidět, to se asi stane) a nebýt momentu, kdy Pignonův přítel předváděl své hřebečky v různých formacích (dvojice, čtveřice atd.) na můj vkus pro poníky zbytečně dlouho, asi bych neměla výtek. Snad ještě jen závěrečné číslo ve mně namísto zalknutí z triumfálního výkonu zanechalo pocity spíš rozporuplné. Když J. F. Pignon zůstal stát uprostřed haly, uprostřed stáda svých klisen, které na jeho „požádání“ ležely s hlavami v písku téměř bez hnutí a až ke stropu se nesl burácivý potlesk užaslého obecenstva, něco mi přišlo špatně. Ani jednou jsem si nevšimla, že by se ke koním cvičitel zachoval nešetrně, ani nyní je k lehnutí nemusel přemlouvat. Jen ten dojem z nezasloužené nadvlády člověka nad ostatními tvory, který v tu chvíli J. F. Pignon doslova tyčící se nad pokornými zvířaty vyzařoval, se mi zdál nefér…

 

(Lu Šnajdrová, Lukana

Mladá Boleslav 27.5.2007

Jean Francois Pignon

- Očima prostého koňáka -

zpět

Vzkaz autorovi