Moje dvoudenní zkušenost v Anglii

zpět

Sherbert

      Ačkoliv můj pracovní pobyt v Anglii skončil fiaskem, které dosud chápu jen z poloviny, jistá zkušenost to pro mě byla a jelikož jsem Kačence slíbila reportáž, o nějakou se pokusím.

Nebudu tady popisovat cestu letadlem (bomba zážitek, lepší jak kolotoč!) a vlakem na místo, to by byla nuda. Nebudu tu ani rozebírat okolnosti, proč to dopadlo jak to dopadlo, přes to jsem se ještě jaksi úplně nedostala a spoustě mých známých o tom ani neřekla.

Začnu od příjezdu do stáje nesoucí jméno South Medburn Farm.

      Na první pohled se mi tu zalíbilo a těším se na koně, ubytování vypadá taky fajn a pokoj čeká, bohužel zatím, jen na mě.

K mému štěstí tu tou dobou pracuje ve stáji i Ivana, takže po prohlídce stájí mě zavedou hned za ní, aby mi kdyžtak vysvětlila co a jak nebo pokud jsem něčemu nerozuměla. A to jsem teda nerozuměla! Ačkoliv jsem si vždycky myslela, že anglicky umím slušně, stíhat to jejich tempo byla pěkná makačka.

Samozřejmě má radost, že slyší češtinu. Hned vzápětí mě však začne děsit vyprávěním o chodu stáje. Ani mě tak neděsí, že je to dřina, to si umím představit a nečekala jsem flákárnu, ale vypráví, že ačkoliv se chodí do stáje na sedm, ona chodí o hodinu dřív, aby všechno stihla, celý den se nezastaví a nestíhá.

Takže noc trávím hrůzou z toho, co mě čeká, tedy bez zamhouření oka. Usínám samozřejmě až kolem doby, kdy mám vstávat…

O třičtvrtě na sedm se vysoukám z postele, ještě napůl spící se obléknu, v koupelně si akorát opláchnu oči, abych vůbec něco viděla, a vzhůru do práce.

Na tabulce s rozpisem se dočtu, že mám tři koně – poničky Millie, Ginger a 4-5 letou hnědku Gi-Gi – což mě uklidní. Tři koně nejsou zase taková hrůza. Tady se na mě hned také přilepí jedna z holek, která mě má na starost a ukazovat co, kde, jak a proč.

Hned v boxu Millie mě čeká překvapení (radost z něj samozřejmě nemám) v podobě podestýlky á la hobliny. Opomíjím fakt, že nejprve musím z Millie sundat dvě noční deky (přičemž třetí ponechám), odbandážovat nohy a nasadit denní deku. Pak se teprve můžu vrhnout do zápasu s hoblinami. Jelikož jsem vždycky kydala jen slámu, dovedete si představit, jak to asi muselo vypadat…

Další překvapení (opět radostí skáču do stropu) mě čeká u druhého koníka, šklebivky Ginger. Podestýlka sice ze slámy, ale vysoká dobře půl metru!

Ginger má naštěstí jen dvě deky a nemá bandáže, takže z ní sundám jednu deku a druhou nasadím. Co jsem nabrala tady však Ginger hravě stáhne – ochota z ní totiž jen čiší. Začínám stresovat a aby toho nebylo málo, přijde pro mě moje „průvodkyně“, že Millie už jde do ohrady.

Všeho tedy musím nechat a následuju průvodkyni pro deku do ohrady. To cosi šíleně težkého a obaleného blátem si odnesu k Millie, kde opět sundávám jednu deku, abych ji nahradila touhle. Přestože jsem u koní sedm let, deku jsem potřebovala jen jednou a to ještě zcela obyčejnou. „Tohleto“ váží tak půl tuny a zakrývá to koně od krku až po zadek. Jelikož bych však na Millie mohla dříví štípat, po delším koumání to na ni úspěšně připevním.

Cesta do ohrady připomíná spíše motocrossovou dráhu - brodíme se blátem a občas mám sto chutí pověsit se Millie kolem krku, aby mě přes to přenesla. Když se však podívám před sebe, už mi to tolik nevadí a zalituju, že nemám foťák. Slunce právě vychází a nad hřbety již pasoucích se poníku se červená obloha. Tady by mi ty šílené deky ještě tak moc nevadily. I když chápu, že jsou nezbytné, pokud nechceme koně věčně čistit a pokud jsou navíc úplně všichni ostříhaní, na fotce by se mi to tedy vůbec nelíbilo.

Tak zpět k Ginger. O půl osmé musím opět všeho nechat, neboť se krmí. Mě to zabere pár minutek, přičemž lituju Ivanu, která se prohýbá pod osmi kbelíky svých svěřenců.

Moc dlouho se však u Gi-Gi nezdržím. V osm musí opět všichni všechno položit. Zametá se a přehazuje hnůj.

Po této proceduře se dovídám, že si klidně koně můžu dodělat i potom, což mi teda spadne balvan ze srdce. Já celou dobu kmitala, protože jsem myslela, že do těch osmi musí být koně v pořádku. Takže se hodím do pohody a celý den pak ubýhá podle toho.

Jen když jsem byla pro Millie do ohrady jsem se zase trochu zadýchala, protože se nechtěla nechat chytit…. a když pominu fakt, že při vedení do ohrady mi Ginger utekla… no, vážně bezva den!

Takže se celý den tak nějak motám kolem svých koní, na hodinku si odskočím na oběd a zase do kolotoče. Na čtyři chystám Millie pro zákazníka a když už čistím ji, jdu si vyčistit i ostatní.

Přičemž celou dobu přemítám jak to udělat s focením. Přece domů neodjedu bez jediné fotky?

Nakonec se mi poštěstí mít chvilku volna navečer, abych si skočila pro foťák a vyfotím si aspoň napůl dřímajícího Sherberta, na kterého svítí krásné sluníčko. Koník, ke kterému jsem si stoupla je z cvakání fotoaparátu na větvi, takže se plaší a kouká na mě jak na marťana. Trochu mi tím připomíná Airínku… tedy tou reakcí, ne tím, že se bojí foťáku :o)

Nachystám koním seno na večer a ještě zkontroluju všem nohy, pamatujíc na Ivanu, že i kdybych nestíhala a měla celého koně od bláta, tak na nohách nesmí být ani smítko.

Kolem šesté se opět krmí, zametá a přehazuje. Ještě honem přehodím koním deky na noc, než přijde kontrola. Protože je Millie na vyjížďce, nestihnu jí zabandážovat nohy, což je také má jediná, tedy kromě kousku bláta na Gi-Gi, výtka. Takže jsem na sebe hrdá a ujišťuju se, že zítra to bude zase o kousek lepší. Přece jen nejsem stroj, který se naprogramuje a hned jede bez chybičky, že.

Do domku, kde bydlím s jednou Kanaďankou a jednou snad Maďarkou, se vracím zase až za tmy…

 

Autor: text a foto - Magda Hamříková,  MA

Horšovský Týn 17.4.2007

Sherbert šklebivý

Vzkaz autorovi